K fotbalu mne přivedl v šesti letech děda, který byl funkcionářem v ZČJE Plzeň, tudíž mé kroky logicky vedly právě sem. Ještě jako starší žák jsem přestoupil do známější Škody Plzeň, kde jsem i s vojenskou přestávkou vydržel do roku 1994.
Kdy jste poprvé nakoukl do plzeňské kabiny „áčka“?

To bylo na podzim 1987, kdy jsem ve II. lize plnil roli povinného mladíka. Tehdy jsem se v jednom týmu poprvé sešel s Lubošem Urbanem a hned jsem se mohl radovat z postupu do I. ligy. Tu jsem na podzim 1988 poprvé okusil a v celém ročníku jsem si připsal 18 startů. Z ligy jsme sestoupili, ale na mne čekal start na MS „20“ v Saudské Arábii, kde jsme pod vedením kouče Ježka vypadli v základní skupině, a odchod na vojnu do Dukly Praha.

Podařilo se vám v Dukle prosadit?

V prvním ročníku jsem v nabitém kádru skoro nehrál. Zlepšení přišlo až na podzim 1990. To se už však chýlil konec mé vojenské služby a já se rád vrátil do své Plzně.

Zde jste také „válčil“ - o postup do ligy...

Trvalo to dva a půl ročníku, než jsme ligu konečně vykopali. Po mém návratu jsme byli druzí, další rok až čtvrtí a do nejvyšší soutěže jsme se dostali na třetí pokus díky rozpadu federace, kdy z II. ligy přímo postupovalo šest mančaftů.

Váš návrat do ligy však byl vynikající...

Je pravdou, že se mně i Plzni vedlo náramně. Dosáhli jsme historického úspěchu klubu, když jsme skončili pátí, já se dostal do nově vzniklé české reprezentace a v létě jsem si mohl vybírat z nabídky Sparty a Slavie.

Proč jste nakonec zamířil do Slavie?

Ve Spartě byla tehdy trochu nestabilní situace a já dal přednost „sešívaným“. Rozhodně jsem toho kroku nelitoval. Hrál jsem ve vynikajícím týmu, se kterým jsme dvakrát skončili druzí v lize, v roce 1997 vyhráli pohár a především jsme v ročníku 1995/96 po strašně dlouhých letech vrátili mistrovský titul do Edenu.

Skromně jste nezmínil postup do semifinále Poháru UEFA v ročníku 1995/96!

To bylo nezapomenutelné pohárové tažení. Vyřadili jsme Freiburg, Lens a senzačně i AS Řím. Sklonili jsme se až v semifinále před vynikajícím francouzským Girondins Bordeaux, v jehož dresu excelovali Lizarazu, Dugarry a Zidane. Na ně jsme prostě neměli.

Řada vašich spoluhráčů poté zazářila na EURU 1996. Vy jste však chyběl...

V reprezentaci jsem byl od jejího vzniku, nastoupil jsem k deseti utkání včetně několika duelů kvalifikace a vstřelil jsem tři branky Francii, Maltě a Slovensku. Bohužel, klíčový ročník 1995/96 mne nezastihl v nejlepší formě a měl jsem i problémy s achilovkou. Nominace do stříbrné Anglie mne tak minula.

Neminulo vás však zahraniční angažmá...

V létě 1997 jsem po třech letech skončil ve Slavii a zamířil jsem do druholigového Norimberku. Měli jsme jasné postupové ambice a ty se skutečně podařilo naplnit. Já nastoupil zhruba do dvaceti zápasů, více mé tělo nevydrželo. Pronásledovaly mne svalové problémy a tak jsem se v létě 1998 nepřipravoval na Bundesligu, ale opět na II. ligu v Uerdingenu. Zde jsem strávil celý další ročník. Přestože jsem ze dvou německých let jedenáct měsíců promarodil, tak nemohu být s tímto působením nespokojen. Získal jsem tu obrovské životní a fotbalové zkušenosti. Zjistil jsem, že to v Česku až tak špatné není.

Po návratu jste v létě 1999 nenabral směr Plzeň, ale skončil jste v ambiciózní Příbrami...

Plzeň tehdy nehrála I. ligu a mne zaujala nabídka Příbrami, která tvořila silný tým. V prvním ročníku 1999/00 jsme skončili šestí a o rok později dokonce čtvrtí. Neztratili jsme se poté ani v Poháru UEFA, v němž jsme vyřadili francouzský Sedan. Prvoligovou kapitolu jsem uzavřel v létě 2002. Na podzim jsem poté nastupoval v příbramském „béčku“ a v zimě jsem odešel na Střížkov.

Na nejvyšší soutěž jste rezignoval?

Po prvním roce ve Střížkově v ČFL jsem ještě doufal v návrat do ligy, ale odpovídající zájem o mne nebyl a ani zdraví mi moc nesloužilo. Začal jsem se soustředit na trenérství, což mi pár let předtím v Příbrami doporučil kouč Kotrba. Na Střížkově jsem souběžně s hraním trénoval žáky, později i dorost a na jaře 2005 jsem dokonce zachraňoval muže jako hrající trenér. ČFL jsme udrželi a v létě 2005 k týmu přišel Luboš Urban. Požádal mne, abych ještě půl roku vydržel hrát a v zimě 2006 byl s hraním konec. Přišla totiž nabídka ze Slavie od Luboše Kozla, abych vedl starší dorost. V dorostenecké extralize jsem tak poprvé narazil na Jihlavu, kterou jsme už tehdy vnímali jako českou mládežnickou baštu. V ročníku 2007/08 jsem vedl slávistickou juniorku v ČFL.

V létě 2008 však přišla prvoligová nabídka...

Bohemians Praha vykopali I. ligu a Luboš Urban mi nabídl post asistenta. Pro mne bylo výhodou, že jdu do známého prostředí. Myslím si, že jsme ve specifických podmínkách tohoto klubu dosáhli velkého úspěchu v podobě záchrany v Gambrinus lize. Po roce jsem však byl rozhodnut, že zde končím a to bez ohledu na to, zda by Luboš Urban u týmu zůstal. Pokud by odešel jinam, tak jsme byli domluveni, že na tuto novou štaci vyrazím s ním. A tak se opravdu stalo.

Vyhovuje vám spolupráce s trenérem Urbanem?

Určitě ano. Dobře se známe, vyhovíme si a máme shodný náhled na fotbal. Ani já však nechci být asistentem věčně, rád bych si někdy v budoucnu vyzkoušel i post hlavního trenéra.

V Jihlavě jste dva měsíce. Jste zde spokojen?

Předně bych chtěl říci, že jsem byl nabídkou Vysočiny potěšen. Vyhovuje mi zdejší pohodovější mentalita a opravdu se mi tu líbí. Věřím, že brzy budeme všichni výrazně více spokojeni i s výsledky a výkony mužstva. V létě z něj odešli důležití hráči, přišli noví a mění se herní styl. Vše chce čas a určité doplnění, ale v týmu je už nyní velký potenciál.

Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies