Šourek: Tak brzký návrat do Jihlavy jsem nečekal

Naši rodinu lze určitě označit jako sportovně založenou, ovšem nebylo to tak, že by mne otec či někdo jiný cíleně dovedli na fotbalový stadión v Ledči nad Sázavou. Přihlásil jsem se vlastně sám společně s kamarády. V létě 1994 jsem se posunul o kousek dál do Havlíčkova Brodu. Zde postoupili do žákovské ligy a hledali posily. Vybrali si mne a já byl rád, že tři roky v žákovském věku mohu hrát kvalitní soutěž.

Kdo tě přivedl do Jihlavy? Jak jsi procházel jednotlivými mládežnickými kategoriemi?
Právě v rámci žákovské ligy jsem na sebe asi upozornil Jihlavu. Přišel jsem do mladšího dorostu a zároveň jsem nastoupil do prvního ročníku na jihlavském gymnáziu. Vlastně jsem se tak začal v Jihlavě usazovat, neboť jsem v dresu Vysočiny poté strávil 10 sezón. Poměrně brzy jsem se stěhoval do kabiny dorostu staršího a ještě jako dorostence mne na podzim 2000 vytáhl trenér Machálek do “áčka” dospělých. Tehdy to pro mne bylo velké překvapení a zároveň i výzva. Ve II. lize jsem debutoval proti Prostějovu.

V dorosteneckém věku jsi utrpěl nepříjemné zranění...
Je pravdou, že veškerá má drobná zranění jsou nic proti tomu, co mne postihlo asi v sedmnácti letech ve starším dorostu. Srazil jsem se s brankářem a přitom jsem utrpěl posunutí a zlomeninu 5. a 6. obratle, navíc i otřes míchy. Chyběl asi 1 mm od celkového ochrnutí těla. Měl jsem opravdu velké štěstí, strašně rychle jsem se z toho dostal. Přišel jsem pouze o letní přípravu a asi 5 zápasů. Každopádně jsem po tomto zážitku na vlastní kůži poznal důležitost pojmu zdraví.

Do sestavy ses naplno prosadil na podzim 2002 a postupně přicházely první úspěchy – v poháru, lize i reprezentaci...
Vše chtělo svůj čas, byl to velký skok. Nejdříve jsem více hrál za dorost či „béčko“. Na jednotlivé druholigové sezóny či zápasy si moc nevzpomínám. Určitě mám v paměti úspěšné tažení pohárem, kdy jsme na jaře 2004 vypadli až v semifinále na půdě Baníku Ostrava. Ještě raději a lépe si pak samozřejmě vybavuji historický postup do Gambrinus ligy v ročníku 2004/05.
V mládežnické reprezentaci jsem toho moc nenahrál. Dostal jsem se do širšího kádru reprezentace U-20, ale na MS ve Spojených Arabských Emirátech jsem se neprosadil. Později jsem ještě sehrál dva přípravné zápasy za U-21.

Jak vlastně vzpomínáš na premiérovou sezónu v lize?
Nejdříve si bohužel vybavím negativní zážitek spojený se sestupem v posledním kole... Nejen pro hráče, ale vůbec pro celý klub byla tato sezóna velkou zkušeností, byli jsme ve všech směrech absolutní nováčci. Každopádně jsme získali velmi cenné zkušenosti.

Zvažoval jsi po sestupu odchod z Jihlavy? Proč v ročníku 2006/07 nevyšla snaha o okamžitý návrat mezi elitu?
Měl jsem tehdy v Jihlavě ještě roční smlouvu a podařilo se udržet silný tým, který měl jasný cíl – ihned se vrátit zpět do ligy. Začátek nám vyšel, ovšem postupně se nám přestalo dařit bodovat. Výsledkem bylo zklamání v podobě až 5. místa.

V létě 2007 jsi odešel za novou výzvou do Slavie Praha. Byla to velká změna?
Rozhodl jsem se změnit prostředí a Slavia jako jediná přišla s nabídkou. Tehdy ještě na Strahov jsem přišel ve správný moment. Rodil se totiž tým, který později vybojoval historický postup do Ligy mistrů a oslavil první mistrovský titul od roku 1996. Byla to pro mne tehdy podobně velká změna, jako když jsem předtím jako dorostenec přecházel do kabiny jihlavského „áčka“. Ještě větší šok mne pak čekal, když jsem nastoupil do evropských zápasů v Seville a na Steaue Bukurešť. To byl obrovský zážitek a skok vlastně o dvě třídy. Najednou jsem byl aktérem zápasů, které jsem dosud sledoval jen v televizi.

Za Slavii jsi nakonec odehrál více zápasů v evropských pohárech, než v lize...
Bohužel, v kádru Slavie panovala velká konkurence. Na postu stopera měli přednost Brabec, Suchý či Latka. Chápal jsem to, protože jsem uznával jejich kvalitu. Na druhou stranu jsem chtěl pravidelně nastupovat, a proto jsem v létě 2008 přijal nabídku ambiciózní slovenské Žiliny.

Na kterou sezónu v Žilině vzpomínáš nejraději? Jakou jsi měl pozici v týmu?
V Žilině jsem nalezl obdobně silný kádr, jako ve Slavii. A příliš se nelišily ani podmínky či zázemí klubu. Největší rozdíl byl v tom, že jsem pravidelně nastupoval. Během tří sezón jsem za Žilinu nastoupil do více než stovky zápasů v Corgoň lize, národním poháru či v evropských soutěžích. V prvním ročníku jsme obsadili 2. příčku a postoupili jsme do skupiny Evropské ligy, v sezóně 2009/10 jsme vybojovali titul a o rok později jsme v lize skončili až třetí. Tento ročník se však do historie zapsal zlatým písmem, neboť jsme dokázali projít až do skupiny Ligy mistrů. Tím jsme si sáhli na úplný strop možností hráčů i klubu, což dokázaly následné porážky proti velkoklubům - Chelsea, Spartaku Moskva a Marseille.

Proč jsi po třech úspěšných sezónách v létě 2011 odešel do Polska?
Konec v Žilině byl zvláštní. Na konci jara 2011 jsme se s vedením klubu domluvili na podmínkách, za kterých prodloužím smlouvu. Jenomže ve vlastní smlouvě nakonec byly podmínky rozdílné. Jednání tak ztroskotala a já se rozhodl najít nové působiště. Byl jsem však trochu pod tlakem, protože manželka čekala druhé dítě a chtěli jsme se rychle někde usadit.

Jaká byla sezóna v polské Ekstraklase?
Polský klubu Podbeskidzie Bielsko-Biala byl nováčkem nejvyšší soutěže a přišel s rychlou a jasnou nabídkou. Potěšitelné bylo, že zde rodina našla výborné zázemí a měli jsme to blízko domů do Jihlavy. Na druhou stranu jsem byl trochu rozpačitý z vlastního angažmá. Bylo to jako na houpačce – chvíli jsem hrál a chvíli ne, přitom mi mnohdy nebylo jasné, proč zrovna nejsem v základní sestavě. Říkal jsem si, proč mne tedy do klubu brali? Co ode mne očekávají? Byl jsem rád, že jsme se alespoň celkem v klidu dokázali zachránit.

Jak vyznívá srovnání nejvyšší české, polské a slovenské ligy?
Nevidím mezi nimi velké rozdíly. Působí v nich týmy horší i lepší a lze v nich vidět velmi dobré zápasy, ale i méně kvalitní. Na polské lize bych ocenil vysoké návštěvy a obecně velký zájem lidí o sport, zejména pak o fotbal.

Proč ses už po letní dovolené do Polska nevrátil a ohlásil jsi comeback do Jihlavy?
V Bielsko-Biale jsem měl ještě roční smlouvu a neměl jsem nějaké signály, že by se mne chtěli zbavit. Jenže mne s nabídkou oslovil jihlavský ředitel Tulis a stejně tak i Sigma Olomouc a z jednání s vedením Podbeskidzie vyplynulo, že by se mému odchodu nijak nebránili. Měl jsem tak možnost rozhodnout se mezi dvěma nabídkami z Gambrinus ligy. Nakonec jsme zvolili návrat domů, do známého prostředí. Svoji roli v tom sehrál i fakt, že Sigma nedostala šanci startovat v Evropské lize. Pravdou je, že jsem nečekal, že se do Jihlavy vrátím takto brzy. Rozhodně jsem se tomu ale nijak nebránil.

Nakolik se z tvého pohledu fotbalová Vysočina za 5 let proměnila?
Nemyslím si, že by se fungování klubu nějak proměnilo. Částečné změny doznal stadión a zázemí, jinak je vše při starém. Tedy jak má. Navíc jsem o Vysočině nikdy neztratil přehled, vždy jsem ji sledoval prostřednictvím médií či známých.

Jak hodnotíš účinkování Vysočiny v Gambrinus lize po deseti kolech?
Našim hlavním cílem je záchrana soutěže, tudíž se současným bodovým ziskem musíme být spokojeni. Je pravdou, že se zatím trochu potýkáme s nevyrovnaností výkonů. Dobrému vstupu do soutěže odpovídá i pozitivní atmosféra v mančaftu. Zdraví našeho kolektivu však prověří až výsledky v delším časovém horizontu. Mne, jako středového obránce, samozřejmě příliš netěší množství inkasovaných gólů. Ty však nejsou vizitkou pouze brankáře či obránců, ale celého týmu. To stejné však lze říci i o brankách vstřelených. Vždycky budu raději, když zvítězíme 3:2, než když zápas skončí bez branek.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies