Martin Svědík: Hráčskou kariéru jsem musel ukončit už ve 24 letech

Pocházíte z Pardubic? Kdo Vás přivedl k fotbalu?
Jsem Pardubičák a táta mne přivedl do místního klubu Lokomotiva, kde sám trénoval. V žákovském věku jsem se dostal do sportovních tříd VCHZ Pardubice a v tomto klubu jsem působil do svých šestnácti let.

Kdy jste poprvé otevřel kabinu pardubického druholigového „áčka“?
Právě už v šestnácti jsem byl zařazen do kádru prvního týmu. Odehrál jsem jeden pohárový zápas v Chrudimi a následně jsem zamířil na reprezentační akci s československým výběrem U17. Stalo se tak v roce 1991 a šlo o Olympijský turnaj mládeže, který probíhal ve Španělsku. Tento sraz se mi hodně povedl, vzbudil jsem zájem několika prvoligových celků a ještě v létě téhož roku jsem přestoupil do Ostravy. Tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitoval.

Byl jste ryzí útočník?
V tehdejších herních systémech jsem nastupoval jako levý záložník nebo hrotový útočník. V dorostu jsem ale byl schopen kopat i beka.

To byl docela velký skok. Jak se Vám dařilo prosadit do prvoligového kádru?
Přes mé mládí mne Baník zařadil do prvoligového kádru trenérů Jaroslava Gürtlera a Ericha Cviertny. Bohužel jsem si vážně zranil koleno v přípravném zápase. Šlo o můj první těžký úraz a já tak byl rok bez fotbalu! Naštěstí má vůle vrátit se na hřiště byla velká. Už za trenéra Ivana Kopeckého staršího jsem zahájil letní přípravu 1992, ovšem Baník s ohledem na moji nerozehranost zvolil mé hostování na deset utkání v třetiligovém Frýdku-Místku. Hostování mi vyšlo, vstřelil jsem asi 12 branek a Ostrava si mne stáhla do kádru. Premiérového prvoligového startu jsem se nakonec dočkal zkraje jara 1993 v posledním ročníku federální ligy. To už tým vedl Verner Lička, který mi dal šanci v utkání v Nitře. Hráli jsme tam 2:2 a já vstřelil branku. Další jsem se dočkal hned v druhém startu s Prešovem. Nakonec jsem ještě před 18. narozeninami stihl 9 zápasů v I. lize, což pro mne byla opravdu skvělá zkušenost.

S jakými hráči jste se v týmu sešel?
Byla jich celá řada – Škarabela, Bernady, Schmucker, Sialini, Veselý, Marek Poštulka, Časko, Hýravý, Čížek, Záleský, Galásek nebo Nečas ještě před přestupem do Slavie... V jednom bytě jsem asi dva roky bydlel se Slončíkem a Řepkou.

Nelze opomenout ani Vaše tři starty za mládežnickou reprezentaci U21
V národním týmu jsem byl už od třinácti let. Vrcholem této dráhy byly tři starty za výběr U21. Asi nezapomenu na červen 1993, kdy jsem gólem rozhodl o výhře nad Brazílií na turnaji ve francouzském Toulonu.

Před startem premiérového ročníku nejvyšší české soutěže jste se bohužel znovu zranil...
Ano, v létě 1993 jsem si poranil meniskus. Musel jsem dohánět tréninkové manko a do ligy jsem zasáhl až na samém konci podzimu v duelu s Chebem. Poté mi výborně vyšla zimní přípravy a na jaře jsem stihl odehrát většinu utkání a zaznamenat tři branky. Konečně jsem zvládl celou sezónu, jenže to už neplatilo pro podzim 1994... Znovu šlo o koleno, navíc jsem měl problémy i s tříselnými úpony, a já do ligy zasáhl jen čtyřikrát.

Za jakých okolností došlo k přesunu na Hanou?
Po nepovedeném podzimu jsem využil šance půl roku hostovat v Sigmě. Nastoupil jsem do jedenácti utkání.

V létě 1995 jste opustil prvoligovou scénu, když jste přijal nabídku Příbrami a znovu jste začal střílet branky.
Cítil jsem, že potřebuji pravidelně hrát, tudíž jsem po skončení smlouvy souhlasil s přestupem do druholigové Příbrami. Měli jsme kvalitní tým, hrál jsem pravidelně a vstřelil jsem 6 gólů. Škoda, že se nám nepodařilo postoupit.

Uvítal jste o rok později nabídku fotbalové komety z Lázní Bohdaneč?
Tehdy postoupili do II. ligy, měli prvoligové ambice a hlavně to pro mne znamenalo návrat domů. Na podzim 1996 jsem vstřelil výborných 10 branek. Poté však nastal krizový moment v mé kariéře, neboť jsem si v zimě v rámci soustředění v Kostarice vážně poranil druhé koleno, které bylo dosud zdravé... Ze zranění jsem se dostával během jara a Bohdaneč do ligy postoupila i beze mne z 2. místa.

V lázeňském městečku jste se vrátil do I. ligy, ovšem tu jste si užil jen minimálně...
Po zranění jsem se snažil o prosazení do kádru, jenže to komplikoval fakt, že se týmu nedařilo a nezískával body. Naskočil jsem do dvou utkání a pak jsem ve 24 letech ukončil kariéru v pohárovém duelu, kdy se mi utrhla chrupavka v kolenu. Mé problémy už poté byly takového rázu, že ani jedno koleno nebylo použitelné k vrcholovému sportu. Čekaly mne další operační zákroky, které se zastavily na čísle 13...

Jak složité bylo začlenit se takto brzy a nečekaně do normálního pracovního života?
Bylo to vážně hodně těžké. Musel jsem se začlenit do běžného pracovního života a hlavně se vyrovnat s faktem, že už fotbal, kterému jsem se předtím intenzivně věnoval a všechno mu obětoval, nikdy vrcholově hrát nebudu. Přitom moji vrstevníci z mládežnických reprezentací se prosazovali na evropském poli. Důležité bylo, že jsem v té době, ale i později, poznal dobré lidi, kteří mne ve složitých chvílích pomohli. A rozhodně nemohu opomenout manželku Terezku a syna Filipa, kteří jsou mým filtrem mezi psychicky náročným trenérským povoláním a běžným životem. Všem náleží velký dík!

Nevrátil jste se k fotbalu ani v nižších soutěžích?
Asi rok od posledního zranění jsem se po rekonvalescenci vrátil na trávníky – jako brankář ve IV. třídě. S kamarády jsme založili tým Titanic Pardubice a já znovu začal i jako gólman střílet branky – z přímáků a penalt. Asi po třech letech se stav kolen trošku zlepšil, dalo se s nimi hrát a já se postupně posouval nižšími soutěžemi. Na jaře 2004 jsem začal nastupovat za divizní Lokomotivu Pardubice. V roce 2005 tento klub fúzoval s městským rivalem Teslou a zde jsem s aktivním fotbalem skončil.

Kdy jste začal uvažovat o kariéře fotbalového trenéra?
Zpočátku jsem trenérské myšlenky neměl, ale postupem času jsem této výzvě přišel na chuť. Jako trenér jsem začínal v létě 2003 coby asistent pana Šmardy staršího u hradeckého béčka. Spolupráce nám vydržela čtyři roky. Souběžně s tím jsem v Tesle vykonával roli hrajícího sportovního manažera. Hrál jsem za „béčko“ nebo jsem vypomáhal v prvním týmu, který tehdy trénoval můj jihlavský předchůdce Ivan Kopecký. Toho jsem do Pardubic přivedl já. Když v létě 2008 došlo ke sloučení pardubických klubů Tesla, Junior a MFK do FK Pardubice, tak Ivan Kopecký odešel do Chrudimi a já převzal kormidlo divizního mančaftu.

FK Pardubice se během let 2008 až 2013 prokousal až do II. ligy. Plánovali jste to takto?
Rozhodně jsme takto rychlý skok nečekali. Druholigové mety jsme chtěli dosáhnout během osmi let. Ročník 2008/09 tomu nenasvědčoval, protože jsme skončili desátí, ovšem už o rok později jsme slavili postup do ČFL! Ještě větším překvapením pro nás bylo, že jsme ve třetí lize s prakticky divizním kádrem hned vybojovali 3. příčku. Nakoplo nás to k tomu, že v ročníku 2011/12 jsme chtěli na postup do FNL  zaútočit. A z 2. místa se nám to podařilo! Obrovskou práci pro to udělalo klubové vedení. Hodně lidí tomu nevěřilo, ale klub se podařilo dát dohromady a posunout zpátky na druholigovou úroveň. Navíc se pyšní velmi dobrou mládeží, vždyť dorost působí v nejvyšší soutěži.

Jaký byl první rok po návratu do II. ligy?
Pro mne to byla první trenérská sezóna v profesionální soutěži. Skončili jsme na sedmé pozici, což byla pro nováčka soutěže slušná vizitka. Nejen na tuto pardubickou sezónu vzpomínám jedině v dobrém. Měl jsem možnost zde koncepčně pracovat a kolem sebe jsem měl výborné lidi – Martina Schejbala, Jirku Pospíšila a vůbec celý realizační tým. A postupně to přineslo kýžené ovoce. Přitom mančaft ještě v ČFL tvořili prakticky výhradně odchovanci, kteří se postupně zlepšovali. Dílčí hráčské doplnění zvenčí přišlo až ve II. lize.

Co podle Vás Pardubicím chybí k tomu, aby pronikly do nejvyšší soutěže?
Schází kvalitnější zázemí a finanční zabezpečení. Věřím, že důležitý impuls směrem ke sponzorům a veřejnosti přinese plánovaná výstavba nového důstojného stadiónu, která už má jasné obrysy. Věřím, že se Pardubice I. ligy dočkají.

V létě 2013 jste po dvaceti letech zopakoval fotbalovou cestu na trase Pardubice – Ostrava. Taková nabídka asi nešla odmítnout, že?
To je pravda. Nejvyšší soutěž mne lákala, navíc to bylo umocněno faktem, že šlo o Baník, v němž působila řada osob, s nimiž jsem se potkal během mých hráčských let v Ostravě. Na prvním místě musím zmínit Radka Slončíka. S nástupem do Baníku jsem se zároveň vrhl na studium trenérské profi licence. Byl jsem hlavním koučem a po boku jsem měl zkušeného Ericha Cviertnu. Ten bohužel zkraje října  zesnul, což pro mne byla velká rána.

Baník na tom tehdy nebyl z hlediska kvality kádru nejlépe...
Je to tak. Odpovídal tomu fakt, že jsme přezimovali s patnácti body na předposlední příčce. Přes zimu klub přivedl nového hlavního kouče Františka Komňackého a já se tak stáhl do role asistenta. Spolu s ním se podařilo získat i kvalitnější hráče, kteří nám na jaře pomohli. Na mysli mám Greguše či Narha. Výsledky však nepřicházely a vše vyústilo v dubnové odvolání pana Komňackého a já se vrátil na post hlavního trenéra s cílem pokusit se o zdánlivě nemožnou záchranu. Mančaft se v kritické situaci semkl, zafungovala skvělá parta, dařilo se Svěrkošovi a to vše nás nakonec vyneslo na 10. místo a výborných 35 bodů. Mimochodem, v posledních šesti kolech jsme udělali 16 bodů!

V roli hlavního kouče jste na Bazalech pokračoval i v ročníku 2014/15. Vaše působení však skončilo v polovině cesty za nečekaných okolností...
Na vlně vydařeného jarního konce jsme pokračovali i na podzim. Tým šlapal, po zranění naskakoval Milan Baroš a se ziskem 22 bodů jsme podzim končili na 5. místě. Jenže tehdejšímu vedení Baníku se to nezdálo dost a v prosinci 2014 mne odvolalo. Přitom argumentovalo hlavně špatným herním projevem. Byl to pro mne šok a cítil jsem nespravedlnost, ale s odstupem času to beru tak, že se nemám za co stydět a odvedl jsem dobrou práci. Baník se tehdy rozhodl jít jinou cestou, což bylo nutné respektovat. Nutno dodat, že Ostrava nakonec skončila až třináctá a o rok později dokonce z poslední příčky sestoupila.

Bez práce jste ale dlouho nezůstal, neboť jste v témže měsíci přijal nabídku Dinama Minsk, kam jste zamířil jako asistent trenéra Dušana Uhrina mladšího...
Šlo o naši první spolupráci, která však trvala jen čtyři měsíce. Šlo o skvělou zahraniční zkušenost, na kterou si rozhodně nemohu stěžovat. Bohužel, nepovedl se nám vstup do jara a hned třikrát včetně dvou pohárových duelů jsme nestačili na běloruského lídra Bate Borisov. Kritéria na zahraniční trenéry byla velmi přísná a tak došlo k našemu odvolání.

Uvítal jste v srpnu 2015 nabídku vést reprezentační tým U20? Bylo těžké odvyknout každodennímu kontaktu s mančaftem?
Moc jsem si této nabídky od Michala Prokeše vážil. Šlo o fantastickou zkušenost a obohacení trenérské dráhy, kterou umocnil fakt, že jsem zároveň byl asistentem u týmu U21. Jde o jinou práci, než v klubu. Poznáte při ní spoustu mladých talentovaných hráčů a máte možnost komunikovat a kooperovat s dalšími reprezentačními trenéry – Vrbou, Kotalem, Kozlem, Hoftychem a dalšími. Speciálně pak musím zmínit skvělou trenérskou i lidskou spolupráci s Víťou Lavičkou a Vencou Jílkem, jejímž vrcholem zatím bylo EURO U21 v Polsku. Zde jsme však trochu smolně skončili ve skupinové fázi.

Na prvoligovou scénu jste se vrátil v lednu 2017, když jste nastoupil do Mladé Boleslavi...
Boleslav zájem projevila už v létě 2016, ovšem to jsem nechtěl odejít od rozdělané práce u nároďáku. K dohodě došlo až v zimě, kdy jsem nahradil odvolaného Leoše Kalvodu. Cíl byl jednoznačný – postoupit do evropských pohárů. To se nám nakonec podařilo, když jsme skončili čtvrtí za pražskými „S“ a Plzní. Velká škoda, že jsme v MOL Cupu vypadli v semifinále v domácím utkání s Opavou. To celý klub hodně mrzelo, protože jsme se už možná viděli ve finále a v boji o přímý postup do jedné ze skupin Evropské ligy.

Přes úspěšnou sezónu do klubu v létě 2017 přibyl generální sportovní manažer a faktický hlavní kouč Dušan Uhrin...
Logicky jsem byl upozaděn a prostor pro trénování a vedení týmu jsem najednou neměl. Týmu nevyšel vstup do nového ligového ročníku a navíc jsme v kvalifikaci o Evropskou ligu skončili už ve 3. kole, když jsme po penaltovém rozstřelu vypadli na půdě albánského Skënderbeu. Vedení klubu se tak už v srpnu rozhodlo sáhnout do realizačního týmu, přičemž mne odvolalo. K dalším nepříjemným okolnostem mého odvolání se už ani nechci vracet. Nebral jsem to tak tragicky, jak předtím v Ostravě a přešel jsem to s nadhledem. Působení v Mladé Boleslavi pro mne bylo další cennou zkušeností v parádním prostředí, které je tam pro fotbal vybudováno.

Čemu jste se věnoval po konci v Mladé Boleslavi?
Absolvoval jsem stáž ve Werderu Brémy a věnoval jsem se práci pro potřeby reprezentačních týmu U21. Vlastně jsem zaskočil za vážně nemocného Josefa Pešiceho.

Kdy došlo k prvnímu kontaktu s představiteli FC Vysočina? Zvažoval jste tuto nabídku dlouho?
Stalo se tak až po vánočních svátcích. Moc mne potěšil přístup jihlavského vedení při diskuzi ohledně sportovních aspektů mého působení v klubu. Lákalo mne propojení práce s „A“ mužstvem, dorosteneckými týmy, potažmo mládežnickou akademií. Tato forma zapojení je mi opravdu blízká, neboť jsem se vždy zajímal o hráče U19 a juniorky a sledoval jsem je. I proto mne jihlavská nabídka velmi zaujala a rád jsem ji přijal.

Nakolik jste do Jihlavy šel do známého prostředí? Jak jste předtím tento klub vnímal?
Jihlavské prostředí i tým FC Vysočina jsem docela dobře znal díky mému působení v Mladé Boleslavi či Ostravě. S ohledem na mé bydliště v Pardubicích to navíc mám do Jihlavy blízko, tudíž jsem na stadión Vysočiny často jezdil jako pozorovatel mládežnických reprezentací.

Naplnila se Vaše předchozí očekávání?
Důležité pro mne bylo, abych kolem sebe měl dobré spolupracovníky. Proto jsem ukázal na asistenta Michala Šmarda, s nímž nás pojí stejný pohled na fotbal. Vhodně nás doplnili další dva pracovití a kvalitní trenéři Luboš Přibyl pro gólmany a benjamínek Mirek Mikšíček pro kondici. Neméně podstatné pro mne bylo setrvání sportovního manažera Josefa Jinocha, neboť spolupráce s ním je pro mne hodně důležitá.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies