Na úrovni nejvyšších mládežnických soutěží se málokdy stane, aby trenér podcenil přípravu na utkání, vysvětlení základních taktických variant, nemluvě o tom, že každý týden prochází hráč systematickou přípravou v rámci tréninkového procesu. Skladba týdenního tréninkového cyklu by měla mít svou posloupnost podobnou, jako je tomu např. ve škole. To znamená, že výuka jednotlivých předmětů se týden co týden opakuje a především na sebe navazuje poznáváním nového, od jednoduššího k náročnějšímu, od základního učiva k opakování a zafixování si nabytých vědomostí. Zjednodušeně lze říci, že předměty na sebe neustále navazují, ať je to matematika, český jazyk, dějepis, fyzika atd. Ve sportovní přípravě zaměřené na vrcholový sport mládeže je to podobné. Týdenní tréninkový cyklus by měl mít svou strukturu, jinou v přípravném období, jinou v hlavním a jinou v přechodném. Základem jsou však předměty, kterou školní terminologií můžeme označit:

- rozvoj technických dovedností
- rozvoj kondičních schopností
- rozvoj taktického myšlení
- rozvoj psychické odolnosti

To znamená 4 hlavní složky, které výkon hráče výrazně ovlivňují. Rozvoj těchto činností je zahrnut do konkrétních předmětů:

a) rozvoj rychlosti, obratnosti, vytrvalosti a síly
b) rozvoj herních činností jednotlivce - přihrávky, zpracování míče, střelba
c) nácvik kombinací v různých organizačních formách
d) rozvoj techniky přihrávek, střelby a střelby pod tlakem
e) nácvik presingu a hry pod tlakem
f) nácvik a rozvoj soubojového chování, řešení situací 1+1
g) řešení situací s přečíslením 2+1, 3+2, 4+2 v ofenzivní i defenzivní části hry
h) nácvik standardních situací a různých signálů
ch) rozvoj taktického myšlení v průpravných hrách
i) nácvik taktického rozestavení hráčů v ofenzivní a defenzivní činnosti

To je jen základní výčet činností, kterými hráč SCM dlouhodobě prochází v procesu učení. Stejně jako ve škole i on je hodnocen s jakou kvalitou je schopen tyto činnosti zvládnout. Zatímco ve škole je prověřováním schopností hráče zkouška, ve které učitel zhodnotí výkon žáka známkou, ve fotbale je tímto testem výkon v utkání. Hráč který neumí přenést získané vědomosti nebo dovednosti do zápasu buď proto, že je nezvládá, dostatečně se je nenaučil nebo je nedokáže zvládnout v náročnějších podmínkách, se nachází v obdobné situaci jako žák, který je zkoušen ale učitele nedokáže přesvědčit o svých znalostech. Hodnotí se výsledek. Pak je marné říkat: “Víte, já jsem se učil, doma jsem to uměl, ale teď jsem to zapomněl. “Rozdíl mezi fotbalem a školou je především v tom, že ve fotbale se jedná zejména o motorické učení a zafixování si pohybových stereotypů, zatímco ve škole především o schopnosti vědomostní nebo dovednosti praktické. V obou případech, ať již hráč v zápase nebo žák u zkoušky musí mít vysokou schopnost adaptace a přizpůsobivosti, chce - li být úspěšný. Pokud se neumí rychle přizpůsobit změnám situací a prostředí, je málo pohotový, pomalu reaguje, pak je zpravidla jeho výkon nedostatečný. Zatímco situace ve škole znamená především zvládnutí odpovědí na různé otázky, schopnost koncentrace na probírané téma, ve fotbale je nutný hlavně vysoký stupeň elasticity, rychlosti a přesnosti reakcí na různé herní situace a jejich správné vyhodnocení...

Ve fotbale se nachází velké množství situací, kde se hráč musí rychle a přesně rozhodnout, být schopen rychle improvizovat. Základní koncepce hry a systém je sice většinou trenérem jasně dán, ale jeho naplnění podléhá mnoha vlivům a okolnostem. Naplánovat si mohu cokoliv, ale záleží také na tom, jaká je kvalita soupeře. Zda dokážu vnutit soupeři svůj styl hry a taktický způsob boje na který jsem se připravoval nebo to bude obráceně a soupeř ho vnutí mě. V druhém případě často nastává situace asi jako ve škole, pokud mám odpovídat na těžké otázky. Buď mám znalosti i dovednosti a obtížnou situaci zvládnu nebo ne! Ve většině případů lze větu…. . “On ten náš kluk neví, co má hrát, protože mu to trenér nevysvětlil nebo ho to nenaučil…“, metaforicky přirovnat k tomu, že za špatné známky mého syna může učitel a ne vědomosti žáka. Tím však nechci říci, že vina nemůže být též u trenéra. Záleží zda vyčerpal všechny možnosti, jak hráči pomoci, či nikoliv.

Tuto větu, téměř již frázi, vyslovují hráči na všech úrovních fotbalu, malí i velcí, hráči v nižších soutěžích i v 1. lize. Spíše by však měly zaznívat úvahy: “Co jsem mohl udělat lépe? “ „Na které chyby si mám dát větší pozor, aby se neopakovaly? “ „V čem bych se měl zlepšit? “ Určitě by sebehodnocení ať trenérů nebo hráčů mělo začínat sebekritikou nikoliv hledáním příčin neúspěchu v druhých. Dvojnásob zde platí rčení: “Chybami se člověk učí. “ Někdo se však poučí rychle, někomu to trvá déle, ale někdo se také nepoučí nikdy...

Pokračovat na další článek: