ROZHOVOR s Jaroslavem Netoličkou

Ředitelem klubu Zdeňkem Tulisem jsem byl osloven v úterý 8. července a dostal jsem prakticky pouze den na rozmyšlenou. Už ve středu jsem pak seděl v hledišti během přátelském zápasu v Xaverově. Z profesního hlediska bylo mé rozhodování jednoduché, problémy mi nedělal ani Frýdek – Místek. Nejdůležitější pro mne bylo schválení tohoto kroku ze strany rodiny, kterou vedle mé manželky (bývalá úspěšná reprezentantka Tatiana Kocembová – pozn. red.) představují i dvě dcery a syn.

Co vše jste o jihlavském klubu věděl?

Znal jsem ředitele Tulise, se kterým jsem se potkal v pražské Dukle, a byl jsem obeznámen s jeho fotbalovou filosofií preferující postupnou cestu rozvoje klubu s důrazem na mládež a vybudování zázemí. Mužstvo jako takové jsem několikrát viděl v druholigových zápasech. Z hráčů jsem více znal Kotryse, kterého jsem vedl v Karviné, a zkušenější Kadlece a Večeřu.

V jakém stavu jste Vysočinu nalezl?

Mužstvo je velice dobře složeno věkově, menší problém vidím v převaze ofenzivních typů nad defenzivními. Na hodnocení kvality kádru je však zatím velmi brzy, vše prokáží až mistrovská utkání. Samostatnou kapitolou je pak zázemí klubu, které je po všech stránkách opravdu na výborné úrovni. Co bychom za obdobné svého času v prvoligové Karviné dali...

S trénováním jste začal hodně brzy ještě jako aktivní hráč.

Po návratu z 1860 Mnichov mi Vítkovice v roce 1986 nabídli trenéra brankářů, zároveň jsem byl členem ligového kádru. Tuto nabídku jsem rád přijal, protože jsem k trénování cílevědomě směřoval. Do Vítkovic jsem se vrátil i po působení v Belgii, brzy jsem však zvolil pouze trenérský post a chytal jsem pouze MSFL v Bohumíně. Po třetím návratu z ciziny – z Malajsie – jsem přijal výpomoc Bruntálu, kde jsem v jedné osobě seděl na židli brankáře, manažera i trenéra. Moc dlouho jsem zde nevydržel, neboť jsem se na poslední 4 kola usedl na lavičku zoufale se v I. lize zachraňujících Vítkovic. Na záchranu již sice bylo pozdě, podařilo se však dohodnou sloučení klubu soutěží s třetiligovou Karvinou.

Toto spojení však příliš dlouho nevydrželo. Po roce samostatné Vítkovice začaly hrát MSFL a Karviná kráčela vstříc I. lize.

Myslím si, že se vůbec nejednalo o tragédii Vítkovického fotbalu. Naopak se ročním působením v MSFL klub vrátil zpátky na zem a došlo k výměně vedení klubu. V Karviné jsem střídavě ve funkci generálního manažera a trenéra působil 3 roky. Postupně se nám podařilo sloučit tři ze čtyř existujících klubů a za velké podpory diváků a sponzorů klub začal bojovat o ligu. V první sezóně 1995/96 jsme dosáhli na 6. místo, o rok později z toho už byl historický postup. Asi k němu došlo příliš brzy, neboť klub na něj nebyl po všech stránkách připraven. Logicky přišel sestup, u kterého jsem však asistoval pouze první 4 kola, neboť jsem byl od mužstva odvolán...

Po odchodu z Karviné jste vystřídal hned několik klubů, které se nenacházely zrovna v dobré situaci. Přesto jste s nimi dosáhl slušných výsledků...

Pravdou je, že jak divizní Muglinov, tak i třetiligové Vratimov a Frýdek jsem přebíral na sestupových pozicích a přes velké ekonomické problémy se mi s nimi v amatérských podmínkách podařilo dosáhnou záchrany. Zejména ve Frýdku lze považovat naše loňské 4. místo za malý zázrak. I proto se mi odsud nedocházelo lehce, práce zde mne bavila. Na druhou stranu jsem už toužil po klubu, kdy se budu moci plně soustředit pouze na trénování a nebudu muset řešit množství manažerských starostí včetně běžného chodu klubu.

Jako brankář jste okusil nejvyšší čs. soutěž v Dukle a Vítkovicích. Na které působení raději vzpomínáte?

Určitě na Duklu, neboť jsme hráli neustále na špici a hned třikrát se mi s ní podařilo získat mistrovský titul a jednou vyhrát československý pohár. Ostatně to byla právě Dukla, která mne vynesla až do reprezentace.

Pomalu se dostáváme ke kapitole reprezentace.

Debutoval jsem v ní v roce 1978, kdy jsem v Řecku střídal Hrušku. Celkově jsem v “áčku” odchytal 15 zápasů, dalších asi 30 zápasů jsem poctivě odseděl na lavičce, kde jsem kryl záda celé plejádě gólmanů. Nejraději samozřejmě vzpomínám na zlaté olympijské hry v Moskvě a především pak na zisk bronzových medailí na ME v Itálii. Tento nesporný úspěch u nás bohužel nebyl příliš oceněn.

Můžete krátce zhodnotit svá zahraniční působení?

Do Mnichova jsem se dostal díky splnění tehdejších svazových podmínek, které vyžadovaly dosažení věku 32 let a 50 reprezentačních zápasů nebo medaili na jedné z vrcholných akcí. Tyto kritéria jsem naštěstí splňoval a mohl jsem okusit fotbal v Německu. 1860 tehdy bohužel hrálo pouze II. ligu, přesto jsem okusil nelehký život zahraničního hráče, na které je neustále vyvíjen obrovský tlak a jsou pod drobnohledem médií i fanoušků. To v belgickém Haseltu jsem si ve II. lize užil více klidu a domáčtějšího prostředí. Poslední, nejdelší a nejlepší zahraniční štaci jsem prožil v malajském Sabahu. Vydržel jsem zde tři krásné roky. Pro mne jako brankáře to však nebylo vůbec jednoduché. Své sehrálo nezvyklé podnebí a kvalita mužstva, které bylo v lize nováčkem a já tak byl v neustále permanenci.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies

• Yeni Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu
• Deneme Bonusu Veren Yeni Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler 2024