Ale pojďme pěkně popořádku, tedy o čtyři roky zpět, kdy jsme podstoupili v Sokolově první a největší debakl 5:0. Zápas jsme prohráli jasně už po deseti minutách hry, to totiž na ukazateli skóre svítil stav 3:0. O rok později se jihlavští zlepšili o gól ale i tak se zápas s výsledek 5:1 komentoval jako tragické představení. Před výjezdem na toto utkání nás nikoho nenapadlo, že by náš milovaný tým mohl padnout opět rozdílem třídy. Ale stalo se. Po zápase jsme tak humorně bilancovali s tím, že za pět let v Sokolově zvítězíme 6:5. Možná i proto se třetí výjezd nesl ve stylu vtípků, že vlastně víme, jak to dopadne, že prohra 5:2 je předem daná. Naštěstí se tak nestalo a zápas byl nakonec vyrovnaný. Více branek ale opět nastřílel soupeř, nedostali jsme sice potupného bůra, ale na dvě branky soupeře jsme odpověděli pouze gólem Tecla. A ani letos se na nás neusmálo štěstí. Vstřelili jsme první gól a vše vypadalo nadějně. Ovšem naše hrubky v obraně soupeř nemilosrdně trestal a tak na stavu 3:1 můžeme hledat snad jednu pozitivní věc. Vstřelili jsme první gól, i když ten byl vlastně vlastní.

Kdo ví, kdy už se na nás přestanou smát sokolovští fanoušci, ale usměje se na nás matka štěstěna. Zrovna dobře se neposlouchají slova chvály sokolovských „je fajn že Vysočina hraje fotbal“, když následuje potupné „ale my dáváme góly“. Tak si říkám, jestli to má vůbec cenu jezdit na výjezd do Sokolova. Stávání kolem páté ranní. Zima. Ale také mlha, která nám nedovolí dohlédnout na druhou stranu hřiště, jako tomu bylo letos. Ale Vysočinu jen tak ze srdce nevymažete a jezdíte na každý výjezd, který vám čas dovolí. A co když zrovna příště v tom Sokolově vyhrajeme….

Sportu zdar, a fotbalu zvlášť Váš maskot FC Vysočina, Ježour, Ondřej Novotný.

Pokračovat na další článek: