Čvirik: Vše se pro mne nakonec vyvinulo dobře

Celá kauza na mne byla v Trnavě účelově připravena. Jednoduše se hledala záminka, jak předčasně ukončit moji smlouvu se Spartakem. Klub se potřeboval některých hráčů zbavit. Zpočátku to pro mne bylo nepochopitelné a z mediálního hlediska nepříjemné. Zpětně si ale říkám, že se situace vyvinula dobře – hraji kvalitnější ligu a působím v klubu s lepším zázemím.

Lze říci, že ses s Trnavou rozešel ve zlém?
Nemám důvod se na Trnavu hněvat. V klubu jsem dvakrát bojoval o titul, hráli jsme v evropských pohárech, pracuje v něm řada skvělých lidí a dobrý vztah mám i s fanoušky. Prostě jsem některým lidem ležel v žaludku, jsem už takový typ.

V jaké situaci jsi byl po předčasném ukončení smlouvy? Měl jsi nabídky z jiných klubů?
Ještě jsem dva týdny trénoval v „béčku“ Spartaku a řešil jsem svoji další fotbalovou budoucnost. Času jsem měl relativně dost. Díky medializaci celé kauzy nebylo možné, že bych působil na Slovensku, tudíž jsem preferoval zahraničí. Nějaké oťukávání proběhlo, ovšem konkrétní nabídka přišla jen z Jihlavy, od trenéra Komňackého, jenž mne znal z Púchova. Vysočina potřebovala stopera, já zase potřeboval hrát a trénovat. Jsem rád, že jsme se domluvili.

Zakotvil jsi v FC Vysočina. Jaké byly tvé první poznatky o fungování jihlavského klubu? Narazil jsi v kabině na nějaké známé tváře?
Znal jsem například Karlíka a Šimonka, ovšem ani další hráči pro mne nebyli neznámí. S řadou z nich jsme se potkávali během přípravných zápasů. Opravdu jsem neměl pocit, že jdu do cizího prostředí. Vysočina na mne působí jako rodinný klub, v němž se dobře cítím, a vytváří mi ideální prostředí pro fotbalovou práci. Nemohu si na nic stěžovat.

Prošel jsi řadu klubů a soutěží. Jaký dojem na tebe zatím udělala Gambrinus liga?
Každá liga má něco do sebe a hráče určitým způsobem obohatí. Přestože jsem v české lize krátce, tak musím říci, že oproti Corgoň lize je někde jinde. Z pohledu hráčské kvality, stadiónů, trávníků, zázemí...

Do Jihlavy jsi dorazil jako stoper, ovšem na této pozici jsi nastoupil pouze jednou. Co jsi říkal na přesun na levého beka? Kolik toho máš na tomto postu odehráno?
Začínal jsem jako útočník a v této roli jsem v devatenácti přišel na vojnu do Banské Bystrice. Leváků však v týmu bylo málo, tudíž jsem se postupně posunul na levého beka. Na tomto postu jsem poté hrával i v Púchově. V Jihlavě to pro mne tedy nebylo zcela nové. V posledních deseti letech jsem ale hrál hlavně jako stoper, takže si zase musím přivyknout. Je to o to těžší, že charakter hry levého beka se za posledních deset let výrazně proměnil. Očekává se od něj pendlování po celém křídle a podpora útoku. Pro mne je výborné, že tuto roli kondičně zvládám a že zásluhou práce celého týmu dostáváme málo branek. Zlepšení v posledních zápasech zaznamenala i naše ofenzíva. Dostáváme se do šancí, které dokážeme i proměnit.

Vraťme se v tvé kariéře na úplný počátek. Kde jsi začal kopat do míče?
Pocházím z Levice, kde jsem v místním Slovanu v šesti letech začal s fotbalem. Hrál jsem za prvoligový dorost, byl jsem v mládežnických reprezentacích a začal jsem nastupovat za druholigové muže. V devatenácti jsem narukoval do Banské Bystrice, kde jsem vzápětí debutoval v I. lize. Hned v ročníku 1999/2000 jsem odehrál solidní porci zápasů, což pro mne byla obrovská zkušenost.

Jak se zrodil tvůj první velký přestup do Žiliny? Jak se ti v MŠK vedlo?
V Banské Bystrici mi brzy nabídli prodloužení působení a profesionální smlouvu, ovšem já dal přednost nabídce Žiliny. V prvním ročníku jsme skončili pátí a v sezóně 2001/02 jsme slavili titul! Nastupoval jsem nepravidelně, ale hned na počátku kariéry jsem se dočkal velkého úspěchu.

Následovaly dva roky v Matadoru Púchov, spolupráce s koučem Komňackým a též dvojzápas s Barcelonou...
Po skončení smlouvy v Žilině jsem šel za větší herní praxí do Púchova. Tým v létě 2002 převzal trenér Komňacký, v první sezóně jsme obsadili pátou příčku a především jsme senzačně zvítězili v národním poháru. Ve finále jsme 2:1 porazili Slovan. V létě 2003 Komňacký odešel do Baníku, čímž přišel o jedinečný dvojzápas proti Barceloně v Poháru UEFA. Doma jsem odehrál celý zápas, ve kterém jsme senzačně remizovali 1:1, když jsme vyrovnali v nastaveném čase. Na Nou Campu jsem na hřišti strávil 70 minut a utrpěli jsme debakl 8:0. Pětatřicet tisíc lidí se na stadiónu ztrácelo, domácí si udělali pěkný střelecký trénink a my zase kondiční. Odnesli jsme si ale obrovský zážitek a nastoupili proti soupeři, kde z dnešního pohledu nastoupilo jedno velké fotbalové jméno vedle druhého. Jinak nám ale ročník 2003/04 moc nevyšel. Pod vedením kouče Vrby jsme se sotva zachránili, já byl zraněný a po zranění jsem toho poté moc nenahrál.

Jak ses poté ocitl ve Veľkém Lapáši?
Potřeboval jsem se rozehrát a tak jsem uvítal hostování v této obci, která však s řadou hráčů z nejvyšší soutěže úspěšně působila ve II. lize. Strávil jsem zde dobrý rok.

V ročníku 2005/06 přišlo tvé první působení ve Spartaku Trnava...
Oslovil mne trenér Šuran a já v Trnavě strávil úspěšnou sezónu, která přinesla 3. příčku v lize a postup do finále poháru. Já však chtěl jít dál a tak jsem v létě 2006 přijal nabídku na přestup do ambiciózní Petržalky. Zde jsem se nakonec dočkal asi největších úspěchů v kariéře. První sezóna přinesla 2. místo v Corgoň lize a atraktivní pohárový duel proti druhému barcelonskému klubu – Espanyolu. Ročník 2007/08 pak představoval úplný vrchol – získali jsme slovenský double!

Proč jsi v Petržalce nepokračoval?
Toužil jsem po zahraničním angažmá. V létě 2008 jsem byl jednou nohou v italském Rimini. Bohužel, kontrakt zrušili a já si našel přechodné angažmá v Senici, která tehdy hrála jen IV. ligu. Strávil jsem zde pouze podzim a klub nakonec postoupil do vyšší soutěže. Dnes je nedílnou součástí Corgoň ligy.
Cizina ti vyšla až v lednu 2009. Jak bylo v polském Gdańsku?
Zajímavé bylo, že jsem se do polské Ekstraklasy dostal ze čtvrté nejvyšší slovenské soutěže. Absolvoval jsem desetidenní zkoušku, sehrál tři zápasy a dohodli jsme se na smlouvě. Během roku 2009 jsem nastoupil v 21 zápasech polské ligy. V zimě 2010 jsem ale odmítl podmínky smlouvy, kterou mi v Gdańsku nabízeli. V „áčku“ jsem na jaře jen trénoval a byl jsem na odchodu. Na Polskou však mám výborné vzpomínky. Už tehdy byla polská soutěž výborná a aktuálně je díky moderním stadiónům ještě lepší. Zejména se pyšní skvělými návštěvami.

V létě 2010 jsi zamířil do Rumunska – do klubu Universitatea Kluž...
Z Rumunska jsem tehdy měl dvě nabídky, nakonec jsem upřednostnil tu z Kluže. Nešlo o financemi napumpovaný CFR Kluž, který v ročníku 2008/09 hrál základní skupinu Ligy mistrů, ale o městského rivala a tradiční klub FC Universitatea. Podzim byl výborný, neboť jsem odehrál 80% zápasů a zpočátku chodily i finance. V dalším čtvrtletí jsem už peníze neviděl a tak jsme se na konci roku 2010 domluvili na předčasném ukončení smlouvy.

Následující půlrok v Seredi jsi vnímal jen jako přechodný?
Na počátku roku 2011 jsem si musel hledat nové působiště. Ve hře byl maďarský Debrecín či návrat do Lechu. Nakonec ale nic neklaplo a tak jsem jaro vyplnil hraním v třetiligové Seredi. Pomohl jsem postupu do II. ligy a v létě jsem se dočkal návratu do Trnavy.

Ročník 2011/12 byl pro Trnavu výborný, ovšem podzim 2012 už byl mnohem horší...
V létě 2011 do Spartaku přišel trenér Hoftych a ze zahraniční se vrátil reprezentant Karhan. Dal se dohromady kvalitní tým, který prakticky až do posledního kola Corgoň ligy bojoval o titul – uniukl nám o 2 body. Navíc jsme v kvalifikaci Evropské ligy vyřadili silný bulharský Levski Sofia.

Po posvícení přichází půst a to jsme na podzim loňského roku zažili v Trnavě. Kádr se přes léto prakticky neposílil a přitom jsme při souběhu ligy, evropského poháru a národního poháru hráli v rytmu středa – neděle. Tým na to nebyl zvyklý, nevyšel nám start do ligy a tým nešlapal. A ani teď na jaře se Spartaku nedaří. Je předposlední a náleží do skupiny klubů silně ohrožených sestupem. V Trnavě je tato situace o to horší, že jde o tradiční ryze fotbalové město, ve kterém fanoušci, vedení i novináři na hráče vytváří veliký tlak.

Ty jsi však na mediální tlak docela zvyklý...
Jsem manželem moderátorky sportovního zpravodajství TV JOJ Lenky Hriadelové. Ta je na Slovensku velmi populární, vždyť už šestkrát získala televizní ocenění OTO, obdobu českých TýTý. Naposledy se z této sošky radovala zhruba před měsícem. Vychováváme spolu dva syny – jedenáctiletého Samuela a šestiletého Maxima. Musíme si dost hlídat soukromí, neboť jsme pod drobnohledem slovenských bulvárních médií.

Jak vidíš svoji další fotbalovou budoucnost?
Uvědomuji si, že věk nejde zastavit a moje hráčská kariéra se chýlí ke konci. Fyzicky a zdravotně se ale cítím velmi dobře, tudíž si myslím, že bych mohl ještě dva roky hrát na nejvyšší úrovni. Poté bych mohl zamířit do nižších soutěží, anebo se vrhnout na trenéřinu. Uvidíme.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies

• Yeni Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu
• Deneme Bonusu Veren Yeni Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler 2024