04.02.2014, Miroslav Fuks

Petr Rada: Nejraději vzpomínám na dvě branky do sítě Itálie

Petr Rada: Nejraději vzpomínám na dvě branky do sítě ItálieV závěru podzimu na Vysočinu přišel nejen nový kouč „áčka“, ale v jedné osobě též bývalý český reprezentant, úspěšný prvoligový fotbalista, mistr Československa, hráč Bundesligy, dlouholetý asistent trenéra v reprezentaci, necelý rok kouč národního týmu a v neposlední řadě též úspěšný prvoligový trenér. Přijměte tedy pozvání k bližšímu představení Petra Rady.

 

Kde jste začínal s fotbalem? Jak jste se dostal do Dukly Praha?
Do míče jsem začal kopat v Libni, což tehdy byla vesnice vedle Prahy. Do Dukly jsem přešel v patnácti letech.

V Dukle jste strávil dlouhých deset let. Na jaký úspěch či zápasy nejraději vzpomínáte?
S odstupem času strašně rád vzpomínám na celé desetiletí v Dukle. Jsem opravdu šťastný, že jsem tam mohl působit a hrát vedle řady skvělých fotbalistů. Určitě bych toto angažmá nevyměnil za jiné. Naší výhodou bylo, že jsme měli ustálený kádr, který se měnil jen minimálně a velmi citlivě. I díky tomu jsme v ročníku 1981/82 získali mistrovský titul, třikrát jsme vyhráli Československý pohár a v roce 1986 jsme postoupili do semifinále Poháru vítězů poháru.

V reprezentaci jste nastoupil v letech 1982 – 1986 do 11 zápasů. Vybrat ten nepodařenější asi nebude těžké...
V národním týmu panovala obrovská konkurence, nebylo lehké se do něj prosadit. Nejčastěji jsem nastupoval na beku a rád samozřejmě vzpomínám na každý start za reprezentaci. Jeden zápas však v mých vzpomínkách rozhodně ční. V listopadu 1983 jsme na Strahově hráli kvalifikaci ME proti Italům, úřadujícím mistrům světa. Zvítězili jsme 2:0 a já vstřelil obě branky. V 64. minutě jsem skóre zápasu otevřel střelou z 22 metrů a zhruba o čtvrt hodiny později jsem z penalty přidal druhý gól. Vzpomínám, že při penaltě mi Vízek řekl, ať dám pořádnou ránu, že na tomhle terénu nemá gólman šanci. A tak jsem ho poslechl! Po této výhře jsme byli velmi blízko postupu na ME. O 14 dní později stačilo v Bratislavě porazit Rumuny, jenže remíza 1:1 stačila hostům...

Jak se zrodil Váš přestup do Fortuny Düsseldorf. Byl jste jedním z prvních Čechů v Bundeslize!
V roce 1988 přišla nabídka z Německa, měl jsem potřebný věk i starty za reprezentaci, tudíž mi byl přestup umožněn. Ve stejném roce odešel do Bundesligy Straka, já šel do Düsseldorfu, který tehdy hrál 2. Bundesligu. Po roce jsme dokázali vybojovat postup a já si v ročníku 1989/90 nejvyšší soutěž zahrál. Asi nemusím dodávat, jak skvělá zkušenost to byla.

V Německu jste později vystřídal další dva kluby, kopal jste v Torontu a vrátil jste se do Düsseldorfu...
Pro ročník 1990/91 jsem přijal nabídku druholigového Rot-Weiss Essen, ale zde jsem kvůli zranění moc zápasů neodehrál. Na jaře 1991 jsem se na tři měsíce vrátil do Dukly, abych poté zamířil za exotickým angažmá – do kanadského klubu Toronto Blizzard! Zde jsem odkopal celou sezónu, která je proti našim zvyklostem s ohledem na počasí kratší. Zase jsem se krátce vrátil do Česka a pro jaro 1992 jsem přijal nabídku třetiligového německého klubu SSV Jahn Regensburg. Následovala krátká výpomoc v Blšanech, které tehdy působily v ČFL, a od léta 1993 jsem se vrátil do Fortuny Düsseldorf.

Tehdy jste měl znovu na dosah Bundesligu, že? Jak vzpomínáte na konec hráčské kariéry v Bohemians?
V ročníku 1993/94 Düsseldorf hrál jen 3. ligu. Dokázali jsme však vykopat postup a o rok později jsme v červnu 1995 slavili z 3. příčky návrat do Bundesligy. Dokonce jsem měl nabídku, abych tam ještě zůstal, jenže já usoudil, že je správný čas vrátit se do Čech. V létě 1995 jsem přijal nabídku druholigových Bohemians, ovšem na tuto sezónu nevzpomínám rád. Trenérem Hlouškem jsem byl na jaře lživě obviněn z ovlivnění zápasu a tak jsem se ze dne na den rozhodl s hraním skončit.

Je trochu paradoxní, že jste trenérskou kariéru nastartoval v Düsseldorfu. Jak k tomu došlo?
S jugoslávským trenérem Aleksem Ristićem jsem měl nadstandardní vztah a v létě 1996 mi umožnil, abych se v roli trenéra amatérů a asistenta bundesligového „áčka“ vrátil do Fortuny. Bohužel, skončili jsme šestnáctí, tedy na první sestupové příčce. Fortuna se poté do Bundesligy vrátila až v roce 2012.

První trenérskou šanci Vám v Česku dala Slavia...
V roce 1997 se v Praze otevřel první ročník trenérské profilicence, tudíž jsem se vrhl na studium. Zároveň jsem od trenéra Cipra obdržel nabídku, abych mu asistoval ve Slavii. Dokonce jsem po jeho odvolání v 25. kole tým do konce ročníku vedl jako hlavní kouč. V létě 1998 jsem se ale zase vrátil na post asistenta, na kterém jsem ve Slavii vydržel až do léta 2000. Zároveň jsem během slavistického období dostudoval trenérskou profi licenci.

Jak se zrodilo Vaše první angažmá v Teplicích?
V Teplicích jsem v létě 2000 dostal první šanci v roli hlavního kouče. Končil zde trenér Pešice a já dostal nabídku od ředitele Hrdličky. Šlo o ambiciózní tým, ovšem mé angažmá nakonec bylo jen sedmiměsíční. Za mým koncem v Teplicích byl exces, ke kterému došlo při utkání mezi mnou a jedním divákem na tribuně. V té době jsme byli v tabulce na 4. příčce.

Když jste v ročníku 2001/02 vedl Plzeň, tak měla o dost rozdílné ambice, než nyní...
Nabídku mi dal tehdejší majitel Plzně pan Nehoda. Tehdy Viktorka působila ve II. lize a pamatuji se, že jsme v tomto ročníku dvakrát porazili Jihlavu. Jenže na postup do Gambrinus ligy to nestačilo, skončili jsme až čtvrtí.

V sezóně 2002/03 jste byl bez angažmá, ovšem poté jste na čtyři roky usedl na lavičku Jablonce...
Úplně bez angažmá jsem nebyl, protože jsem chvíli pomáhal Bittengelovi v Blšanech. Jablonec jsem převzal od 12. kola na podzim 2003. Šlo o čtyři krásné roky, které vyvrcholily v květnu 2007, kdy jsme ve finále Poháru ČMFS nestačili na Spartu. Poté už jsem ale usoudil, že by to chtělo změnu.

Bohaté zkušenosti máte s pozicí asistenta u reprezentačního „áčka“. Jak na tyto roky vzpomínáte?
V roce 1998 převzal národní tým Josef Chovanec a já byl jmenován jeho asistentem. Bez porážky jsme prošli kvalifikací na EURO v roce 2000. Zde jsme však smolně podlehli domácím Nizozemcům, poté mistrům světa z Francie a byli jsme vyřazení. U týmu jsem pokračoval i pro kvalifikaci na MS, ovšem na světový šampionát jsme nepostoupili. Chovanec poté byl odvolán a v realizačním týmu jsem skončil i já. K národnímu týmu jsem se jako asistent vrátil po MS v Německu v roce 2006. Dva roky pod Brücknerem představovaly obrovskou zkušenost. Velká škoda, že EURO 2008 skončilo velmi nešťastnou prohrou proti Turecku. Ještě větší škoda byla, že Brückner poté neustál neúnosný tlak veřejnosti a médií a rezignoval. Až s odstupem času si nyní uvědomujeme, o jak skvělého a zkušeného kouče šlo. To je prostě typicky český přístup. Určitých věcí a lidí bychom si měli mnohem více vážit.

V roce 2007 jste se vrátil na lavičku Teplic, ale vydržel jste zde pouze rok...
Po čtyřech letech v Jablonci mne příjemně překvapila druhá nabídka z Teplic. Šlo o dobrý ročník, skončili jsme pátí a na Stínadlech chtěli, abych u týmu pokračoval. Jenže přišla nabídka, která se neodmítá.

Je to tak. V červenci 2008 jste byl vedením ČMFS vybrán do pozice kouče reprezentace. Bylo to pro Vás velké překvapení?
Karla Brücknera jsem přemlouval, ať u reprezentace ještě pokračuje, ovšem už se chtěl z velkého tlaku vymanit. Když se vybíral jeho nástupce, tak jsem figuroval mezi kandidáty. Za hlavního favorita byl ale považován Josef Chovanec. Každý kandidát se prezentoval před výkonným výborem fotbalového svazu a měl přednést svoji vizi. Asi jsem svazové vedení zaujal, přesvědčil a byl jsem k mé radosti zvolen novým koučem reprezentace.

Jak hodnotíte necelý rok u národního týmu?
Převzít tým po takové respektované osobnosti, jakou byl Brückner, nebylo vůbec jednoduché. Má pozice u médií a veřejnosti byla od začátku složitá. Náš cíl byl jasný – postoupit na MS 2010 v Jihoafrické republice. Bohužel, od týmu jsem byl odvolán ještě dříve, než jsme šanci na postup zcela ztratili. Pravdou je, že porážky v Polsku a především smolně doma se Slovenskem naši situaci výrazně ztížily. Nechci, aby to znělo jako výmluva, ale právě v této kvalifikaci se poprvé ukázalo, jak složité je po výměně generací nahradit Tomáše Rosického, kterého v té době trápily zdravotní problémy a pod mým vedením do kvalifikace MS ani jednou nezasáhl. Reprezentaci jsem vedl v osmi zápasech, přičemž na každý velice rád vzpomínám a bylo mi velkou ctí národní tým vést. Speciální byl hned první přípravný duel – 20.8.2008 ve Wembley proti Anglii, kde jsme inkasovali vyrovnávací gól na 2:2 až v 92. minutě.

Do ligového kolotoče jste se vrátil v říjnu 2010, kdy jste využil nabídky Liberce...
Slovan jsem přebral v situaci, kdy byl na 11. příčce tabulky a týmu se nedařilo. Nakonec jsme skončili sedmí, ovšem na pokračování mého angažmá jsme se nedomluvili, protože jsem od vedení klubu požadoval posílení týmu. K němu došlo až po mém odchodu. Doplněný mančaft následně o rok později slavil mistrovský titul.

Rozmýšlel jste se dlouho nad třetím návratem do Teplic?
Návrat do známého teplického prostředí, kde jsem vždy měl dobré vztahy s vedením klubu, jsem uvítal. Mé třetí angažmá v Teplicích přineslo v ročníku 2011/12 konečnou 5. příčku v Gambrinus lize.

Teplice o Vás i nadále stály, ovšem Vy jste v létě 2012 upřednostnil nabídku Slavie Praha. Nelitujete toho zpětně?
Slavia v uvedené sezóně skončila až dvanáctá a majitel Řebíček, díky jehož finančním injekcím Slavia vstala z mrtvých, logicky toužil po zlepšení. Nabídl mi dvouletou vizi spolupráce a budování týmu, který by se měl vrátit do horních pozic tabulky. Vyšla nám letní příprava, přežili jsme úvodní nervydrásající duel s Vysočinou a vyhráli jsme v derby. Závěr podzimu se nám ale nevydařil, když jsme čtyřikrát v řadě prohráli. Zimní příprava byla vydařená, dokonce jsme zvítězili v Tipsport lize, ale jaro nebylo zcela dle očekávání. Po nepřesvědčivých výsledcích rostla nevole fanoušků, tlak médií a vše vyvrcholilo porážkou v Příbrami. Poté jsem šel za prezidentem Řebíčkem a sdělil jsem mu svoji rezignaci. Nebyl jsem tedy vyhozen a domluvili jsme se na dvouměsíčním odstupném. Slavii každopádně přeji, aby se jí dařilo. Loňský podzim však ukazuje, že návrat sešívaných na výsluní ještě bude chvíli trvat.

V Jihlavě jste jen zhruba dvě měsíce. Naplňují se zatím vaše očekávání, které jste od tohoto angažmá měl?
Přišel jsem do stabilizovaného klubu, ve kterém vše funguje, jak má. Vysočina disponuje kvalitními podmínkami pro trénink a zázemím srovnatelným s ostatními prvoligovými kluby. Velkou výhodou je majitel pan Vaculík, který jihlavskému fotbalu nejen vytváří ekonomické podmínky, ale též tomuto sportu rozumí a propadl jeho kouzlu. Věřím, že FC Vysočina má do budoucna velmi dobrou perspektivu dalšího růstu.

 
Aktuálně

Podpořte FC Vysočina nákupem permanentky!

FC Vysočina znovu hodlá bojovat a vykročit na roční cestu, na jejímž konci by měl být návrat do nejvyšší fotbalové soutěže! Vyrazte na ni společně se svým klubem! Nenechte si ujít žádnou z jejích patnácti domácích zastávek! Pořiďte si zvýhodněnou permanentku, získejte své místo na tribuně a podpořte tak FCV! Nabízíme vám souhrn veškerých informací... Celý článek

 
Servis
V tento den před lety
 
Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2019 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.

 
 
 
M-soft
 

Akcionáři klubu

Hlavní partneři klubu

Významní partneři klubu

Partneři klubu

Mediální partneři klubu