17.03.2015, Miroslav Fuks

Luděk Klusáček: Fotbal musí bavit fanoušky, trenéry i hráče

Luděk Klusáček: Fotbal musí bavit fanoušky, trenéry i hráčeFC Vysočina byl pod tlakem fotbalových řádů na počátku prosince loňského roku nucen opustit řešení, kdy „áčko“ vedl Roman Kučera, a přistoupil ke změně složení trenérského týmu. Jeho hlavou se stal osmačtyřicetiletý Luděk Klusáček (nar. 9.2.1967), který se stal pátým hlavním koučem prvoligové historie FC Vysočina. Jaké byly jeho trenérské začátky na jihlavské půdě? Byla aklimatizace v novém prostředí složitá?

 

.Každá změna prostředí spojená s novým angažmá je vždy náročná. Práce bylo opravdu hodně. Primární pro mne bylo seznámit se detailně s mužstvem, provést s hráči individuální pohovory. Do toho se v přípravě vždy intenzivně trénuje, proto jsem byl rád, když zimní blok skončil a vypukly konečně ligové boje.

O klubu jste nepochybně měl dostatek informací. Naplnily se ale v reálu?
Pozitivní zprávy o FC Vysočina, které jsem měl, se skutečně potvrdily. V Jihlavě jsem našel velmi dobré zázemí a pracovité lidi. Klub funguje na solidní úrovni a trenérovi dává možnost se realizovat, neboť disponuje kvalitními podmínkami pro trénování. Už se těším, až nás v tomto ohledu přestane limitovat počasí.

Své představy jste jistě měl i o hráčích. Překvapili Vás někteří?
Vidím, že hráčský kádr je v Jihlavě kvalitní. Těží z výborné práce s mládeží a z dobrého scoutingu. Na rozdíl od jiných mužstev je tady také dostatek ofenzivních hráčů, kteří často rozhodují o vítězství. To je velmi pozitivní. Na druhou stranu v mužstvu ale chybí silný lídr, osobnost, která by tým vedla hlavně ve chvílích, kdy se tolik nedaří, ať už v kabině nebo na hřišti. Na tom musíme zapracovat.

Do klubu jste přišel v netradiční roli „vynuceného“ kouč, který nenahrazuje trenéra odvolaného, ale naopak s ním bude spolupracovat. Jak po třech měsících vaši kooperaci s prvním asistentem Romanem Kučerou hodnotíte?
Je pravdou, že forma mého angažování byla velmi netradiční. Lze říci, že naši spolupráci stále dolaďujeme a upravujeme. Má svůj přirozený vývoj, určitě to bude ještě nějakou dobu trvat. Nejde však pouze o Romana. Šíře našeho realizačního týmu nám dává velké možnosti, zároveň však přede mne staví nelehký úkol jednotlivé role skloubit a nalézt všem jeho členům ideální pozici a prostor, aby měli svoji zodpovědnost a mohli ve prospěch mužstva uplatnit, co umí. Společně pak FC Vysočinu můžeme posunout dál. Nejsložitější je naše trenérské výstupy směrem k hráčům sjednotit, dát jim určitý řád a logiku, aby hráči všemu jednoznačně rozuměli. Protože ať chcete nebo ne, každý z nás trenérů má svůj vlastní pohled na fotbal, který je trochu odlišný.

Můžete přiblížit rozdělení kompetencí jednotlivých členů vašeho početného realizačního týmu?
Roman Kučera vedle standardní náplně asistenta trenéra propojuje první mužstvo s juniorkou, dorostem a dalšími úrovněmi klubu z pohledu organizace a spolupráce na přechodu těchto hráčů do vyšší kategorie. Dále se podílí na individuálních a skupinových trénincích hráčů zejména v ofenzivní fázi. Má na starosti i útočné standardky.

Hlavní náplní Milana Bokši je analýza naši hry a hry soupeře. Čekám od něj odbornou oponenturu. Hodlám s ním konzultovat náplň některých tréninků z pohledu výběru cvičení či konkrétních tréninkových prvků. Vedle toho zůstává nadále činný v klubovém scoutingu.

Marek Zúbek se podílí, mimo běžných věcí, na individuálních a skupinových trénincích hráčů z hlediska defenzívy. Věnuje se i obranným standardkám. Ve spolupráci s Milanem Bokšou je v jeho kompetenci příprava videosestřihů a sledování našich soupeřů. U kondičního trenéra Jana Budějského nedošlo k žádným zásadním změnám.

Můžete popsat svoji fotbalovou filozofii?
Je složité na takovou otázku odpovědět jednoduše. Přesto se o to pokusím. Fotbal, který můj tým předvádí, musí bavit a přinášet radost hráčům, trenérům, vedení klubu a především fanouškům. Tato filozofie je spojená také s tím, že všichni hráči mají můj respekt a důvěru a záleží jenom na nich, jak tento přístup uchopí při plnění svých fotbalových povinností. V praxi to vypadá tak, že se jim snažím poskytnout určitý prostor, aby se mohli více zapojit v tréninkovém procesu, být aktivní. Na druhou stranu od nich vyžaduji sebereflexi a větší odpovědnost za svoje a především týmové výkony. Je to hodně o vzájemné komunikaci. Zároveň je třeba vymezit pevné mantinely, aby z toho nevznikla anarchie. Týmové cíle musejí být vždy nadřazené jednotlivým osobním zájmům.

Vraťme se na začátek Vaší fotbalové dráhy. Jak vzpomínáte na roky ve Slavii Praha?
Do Slavie jsem se sám přihlásil v devíti letech. Postupně jsem prošel všemi mládežnickými kategoriemi přes juniorku až do prvoligového „áčka“. V něm jsem debutoval v roce 1988. Nejčastěji jsem nastupoval v pozici stopera nebo středního záložníka.

Vy jste vlastně doplatil na příchod multimilionáře Borise Korbela do Slavie a musel jste hledat jiný prvoligový klub, že?
Za Slavii jsem v letech 1988 až 1990 nastoupil zhruba do 50 utkání, ovšem s Korbelovým příchodem se moje pozice zhoršila. Slavie nakoupila spoustu známých hráčů a jenom v obraně tam nastupovali Šilhavý, Suchopárek, Pěnička, Hipp nebo Juraško. Konkurence byla tak velká, že jsem se do týmu neprosadil a byl jsem rád, že jsem mohl odejít do Bohemians, kde jsem nastupoval pravidelně. Teď si říkám, že jsem možná měl být trpělivější a čekat na svoji šanci v silném klubu, ovšem tehdy jsem chtěl hlavně hrát ligu.

Který klub Vám nejvíce přirostl k srdci? Na které angažmá nejraději vzpomínáte?
Fotbalově jsem toho nejvíce prožil v Liberci, tady jsem strávil 4 úspěšné soutěžní ročníky. K srdci mi ale nejvíce přirostl vršovický Ďolíček, kam jsem se několikrát vracel a působil jsem tam v roli hráče, manažera i trenéra.

Byl jste někdy v hledáčku reprezentace či olympijského výběru?
Figuroval jsem pouze v mládežnických reprezentacích do osmnácti let. Dále už ne.

Vaší trenérské kariéře předcházela manažerská rola v Bohemians. Jak k ní došlo?
V létě 1999 jsem z Liberce přestoupil do Bohemky. Bohužel, odehrál jsem jen tři duely a přišlo vážné zranění. To mi v průběhu podzimu neumožnilo zapojit se do pravidelné přípravy a ligových duelů. Bylo jasné, že dál to nepůjde. A protože jsem v klubu měl platnou hráčskou smlouvu a Bohemka zrovna řešila personální otázky, tak jsme se dohodli na mém přechodu do role sportovního manažera. V té jsem setrval půldruhého roku a měl jsem tak možnost úzce spolupracovat s trenérem Petrželou, což pro mě byla „vysoká fotbalová škola“.

Kdy jste se rozhodl sledovat trenérské řemeslo a doplnit si trenérské vzdělání?
Jednotlivé trenérské licence jsem získal už v průběhu hráčské dráhy. V roce 1998 jsem jako aktivní hráč dokončil studium profi licence. Budoucí roli kouče jsem cíleně sledoval.

Můžete zrekapitulovat své trenérské začátky?
Na podzim 2001 jsem z vlastní vůle skončil v Bohemians a v prosinci téhož roku jsem nastoupil k juniorce Slavie, která působila v ČFL. Byla to obrovská zkušenost, protože nešlo o výsledky. Soustředili jsme se na rozvoj hráčů a jako začínající trenér jsem si mohl vyzkoušet spoustu věcí. Navíc se nám v soutěži velmi dařilo a ve dvou sezónách po sobě jsme hráli o postup do II. ligy. V neposlední řadě v éře trenéra Beránka fungovala velká provázanost mezi „áčkem“ a juniorkou, kdy jsem běžně chodil na jeho tréninky a během zápasů jsem měl přístup do kabiny prvního týmu. Tak trochu logický byl na konci roku 2003 můj posun k ligovému mančaftu, kde jsem nastoupil jako asistent trenéra Csaplára. Zhruba rok a půl naše spolupráce fungovala, ovšem v dubnu 2005 byl celý realizační tým odvolán. Svoji premiéru v pozici hlavního trenéra dospělého profesionálního týmu jsem si odbyl v létě 2005, kdy jsem nastoupil do Xaverova. Ten zrovna postoupil do II. ligy a nám se v ní v ročníku 2005/06 docela dařilo. Jenže zároveň šlo o poslední sezónu Xaverova v profesionálních soutěžích.

Jak vzpomínáte na prvoligová angažmá ve Slovácku a poté v Hradci Králové?
Po krachu Xaverova jsem v roli asistenta krátce spolupracoval s trenérem Plíškem, s nímž jsem se znal z juniorky Slavie, ve Slovácku. Hodně jsem si od tohoto angažmá sliboval, ovšem nakonec nenaplnilo mé představy. Proto jsem zhruba po třech měsících v září 2006 přijal nabídku vést jako hlavní trenér druholigový Hradec Králové. Votrokům nevyšel vstup do soutěže, tudíž byla primárním cílem záchrana, což se na jaře bez problémů podařilo. Do nového ročníku jsme šli s postupovým cílem a po podzimu jsme skutečně byli na dosah předních příček. Já ale v prosinci 2007 po těžkém rozhodování upřednostnil nabídku Ivana Haška a odešel jsem s ním poprvé do dubajském klubu Al Ahli. S Ivanem jsme se znali jako protihráči a společně jsme studovali trenérskou profilicenci. Je to jeden z nejlepších českých trenérů, velká osobnost. Bylo to pro mne velké dilema. Věřil jsem, že Hradcem dokážeme postoupit do I. ligy a těžko se mi odcházelo od rozdělané práce.

Jaké jsou největší rozdíly trenérského řemesla v Česku a na Arabském poloostrově?
Největší rozdíl panuje v civilním životě z hlediska náboženství a podnebí, což jsem očekával. Daleko větší neznámou představovalo fotbalové prostředí, kde bylo nejdůležitější přizpůsobit se místní mentalitě. Hlavně musíte bezpodmínečně respektovat jejich náboženství. Tomu se přizpůsobuje úplně všechno: týdenní program, časy tréninků... Nemůžete je do ničeho tlačit. V čase modlitby se prostě chtějí modlit, neexistuje, že by během té doby měl probíhat trénink. Dále je zde odlišná mentalita hráčů, s nimiž musíte jednat jinak, než je tomu zvykem u Evropanů. Hlavní rozdíly jsem vnímal v motivaci hráčů. V arabském světě na fotbalisty nezabírá psychický nátlak či finanční hledisko. Potřebují respektovat trenéra a vnímat pozitivní motivaci, fotbal je musí bavit, musí se těšit na zápas i trénink.

Jak se vám v Al Ahlí dařilo?
První rok a půl byl výborný. Nejdříve jsme se ze spodních příček tabulky dokázali dostat až do boje o titul a vyhráli jsme domácí pohár. Prodloužili jsme smlouvu a v dalším roce jsme na jaře 2009 získali mistrovský titul Spojených arabských emirátů a působili jsme v asijské Lize mistrů.

Haška jste poté následoval i k reprezentaci...
V květnu 2009 jsme v Dubaji skončili, neboť Ivan Hašek se rozhodl přijmout kandidaturu na post šéfa fotbalového svazu. V červenci navíc převzal dočasnou pozici kouče národního týmu ve snaze vykřesat jiskřičku naděje na postup na MS do Jihoafrické republiky. A já byl společně s Bílkem a Stejskalem jmenován jedním z jeho asistentů u reprezentace. Věřili jsme, že by se to mohlo podařit, ovšem neuspěli jsme. Klíčové bylo, že jsme v našem prvním utkání na Slovensku pouze remizovali 2:2.

Proč jste u reprezentace nepokračoval a preferoval jste návrat do arabského světa?
S nástupem Michala Bílka a startem nového kvalifikačního cyklu jsem setrval v roli jeho asistenta. Bohužel, reprezentaci se nedařilo dle očekávání veřejnosti, kolem týmu se rozpoutala velice negativní atmosféra ze strany médií a fanoušků, což výrazně přispělo k tomu, že jsem se po dvou letech působení u národního týmu v červenci 2011 rozhodl znovu následovat Ivana Haška zpět do Al Ahli. K rozhodnutí nepochybně pomohly i krásné vzpomínky na předchozí úspěšné působení v tomto klubu. Tentokrát jsme ale skončili už v listopadu, neboť nám srazily vaz odlišné názory na působení jednoho velmi drahého zahraničního hráče, který z klubu stejně měsíc po našem odchodu sám utekl. Byli jsme odvoláni poté, co jsme prohráli ve finále Gulf Cupu, což je pohár pro kluby ze zemí v Perském zálivu.

Mimochodem, jak fungoval váš realizační tým po stránce komunikace?
Hodně multikulturně. Působili v něm i místní Arabové a většinou s námi byl také tuniský asistent, s nímž Ivan Hašek komunikoval ve francouzštině. On následně jeho pokyny předával hráčům v arabštině. I díky tomu jsem se během arabských štací naučil francouzsky. Základní fotbalové pokyny bych dal dohromady i v arabštině, ovšem jde o velmi těžkou řeč. Nejsnazším komunikačním prostředkem s hráči pak samozřejmě byla angličtina.

V lednu 2012 už jste působili v saúdskoarabského klubu Al-Hilal. Jaký rozdíl byl mezi těmito dvěma kluby?
Samotný klub je v arabském světě velký pojem. Jeden z historicky nejúspěšnějších týmů celé Asie, s množstvím fanoušků a s průměrnou domácí návštěvností okolo 30.000 diváků. Odpovídala tomu i obrovská sportovní kvalita hráčů s řadou reprezentantů. Rozdíl vycházel z charakteru zemí. Zatímco Spojené arabské emiráty jsou otevřeným státem, tak v Saudské Arábii je život pro Evropana hodně složitý, zejména pro ženy. I proto manželka s dětmi zůstala raději v Čechách. Žili jsme tam v uzavřených oblastech pro Evropany, nazývaných kompoundy, a já ven vycházel vlastně jen na tréninky a utkání. I proto jsme se půlroční smlouvu rozhodli neprodloužit a vrátit se domů. Po sportovní stránce jsme mohli být docela spokojeni, protože jsme v Saúdské Arábii vyhráli domácí pohár a v asijské Lize mistrů jsme postoupili do čtvrtfinále.

Proč jste sebou na Arabský poloostrov nepřivedli některé české hráče?
Ivan o tom jeden čas uvažoval, ovšem nakonec jsme narazili na logickou obavu o aklimatizaci našich fotbalistů. Na počátku a na konci sezóny se zápasy hrají při vysoké vlhkosti a teplotách, které atakují 40 stupňů Celsia. To je pro Čecha problém koučovat, natož ještě běhat po hřišti.

Proč jste další trenérskou nabídku přijal prakticky až po dvou letech?
S Ivanem jsme byli domluveni, že bychom spolu zamířili na další zahraniční angažmá. To však nepřicházelo a já se doma věnoval rodině. Narodila se nám dcera, já s ní zůstal doma na netradiční „mateřské“ a manželka nastoupila do práce. Zlákala mne až nabídka Bohemians v březnu 2014. Klokani měli na kontě 14 bodů a do konce soutěže zbývalo 11 kol. Na lavičce posledního celku tabulky jsem vystřídal Josefa Webera a většina veřejnosti a médií nám vůbec nevěřila. My se dokázali zachránit díky tomu, že mužstvo mělo svoji kvalitu, bylo dobře kondičně připravené a nepřestávalo věřit ve své síly. Prostoru bylo strašně málo, tudíž jsem vsadil na menší korekce v sestavě, dílčí taktické zásahy a hlavně pak na práci se sebevědomím a motivací hráčů. Tým začal sbírat body a díky domácí remíze s Plzní v posledním kole jsme se dokázali zachránit. Byly to ale obrovské nervy, které jsem si více začal uvědomovat až v samotném závěru soutěže. Stačila maličkost a všechno jsme mohli ztratit. Nakonec při nás ale stálo štěstí.

Nebylo chybou, že jste vloni v létě smlouvu v Ďolíčku neprodloužil a upřednostnil jste odchod do Kataru?
Znovu šlo o velmi těžké rozhodnutí. V Bohemians jsem byl spokojený, práce mě velmi bavila, poznal jsem tam také řadu výborných lidí, kteří pro klub doslova dýchají, navíc Bohemka má opravdu skvělé fanoušky. Mrzí mne, že jsme v Kataru neuspěli a byli odvoláni už po dvou soutěžních kolech v září 2014. Tohoto kroku ale rozhodně nelituji. Nepochybně by mne teď mrzelo, že jsem tuto sportovní i životní výzvu nezkusil. Místní Olympijský výbor velmi podporuje sport, což je vidět na řadě světových sportovních šampionátů, které se v této zemi uskutečnily nebo jsou před ní. Jen během posledního čtvrt roku zde proběhla dvě Mistrovství světa, a to v plavání a házené.  A obrovský boom, který bude předcházet fotbalovému MS, si lze jen velmi těžko představit.

Zvažoval jste na konci podzimu jiné nabídky, než byla ta z Jihlavy?
Skoro dva měsíce po ukončení smlouvy jsem musel setrvat v Kataru a vyřizoval jsem povinnosti spojené s pobytem v tomto státě. Po mém návratu jsem zvažoval některé nabídky, ale nejvíc mne zaujalo seriózní jednání a rozumné představy členů vedení FC Vysočina. Domluvili jsme se proto na dlouhodobější spolupráci a nyní veškerou moji energii věnuji pro úspěšnou budoucnost klubu.

 
Aktuálně

Marek Pospíchal: Jihlavě fandím dodnes

Už přes půl roku vám prostřednictvím projektu HVĚZDA VYSOČINY představujeme nejvýraznější produkty mládežnické líhně FC Vysočina, z nichž mnozí dosáhli reprezentačního dresu nebo zápasů v evropských pohárech. Jihlavským klubem však v minulosti prošli kluci, kteří později dosáhli úspěchů na jiném, než fotbalovém poli. Jedním z nich je... Celý článek

 
Servis
V tento den před lety
 
Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2019 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.

 
 
 
M-soft
 

Akcionáři klubu

Hlavní partneři klubu

Významní partneři klubu

Partneři klubu

Mediální partneři klubu