Ivan Kopecký: Prvoligové angažmá je pro mne velkou motivací

Odkud pocházíte? Máte v sobě fotbalové geny?
Pocházím z obce Rudoltice v Čechách nedaleko Lanškrouna, přičemž jsem se narodil do ryze fotbalové rodiny. Otec hrával na úrovni krajského přeboru a byl prvním trenérem pro mne i mého bratra, který v současné době trénuje krajský přebor v Žamberku. Fotbal dokonce hraje i moje sestra, která působí v divizní Sázavě.

Kterými mládežnickými týmy jste prošel?
První fotbalové krůčky jsem učinil u nás v Rudolticích a někdy v deseti letech jsem se přesunul do pět kilometrů vzdáleného Lanškrouna. Prosadil jsem se do krajských výběrů, čímž jsem se dostal do hledáčku Hradce Králové. K Votrokům jsem přestoupil v posledním žákovském roce.

Šance prosadit se do kádru Votroků nebyla?
V Hradci Králové jsem následně prošel všemi dorosteneckými kategoriemi. Ve starším dorostu jsem končil pod trenérem Škorpilem. Ovšem přesun do dospělého „áčka“ bych strašně těžký. To se povedlo málokomu. V té době jsem si v Chocni při práci dělal dvouletou nástavbu s maturitou, tudíž pro mne bylo logisticky nejlepší, abych působil právě v Chocni v divizním týmu. Strávil jsem tam dvaapůl roku.

Před Vámi byly vojenské roky. Kde jste je strávil?
Bylo mi umožněno narukovat do VTJ Hradec Králové, kde se kopal krajský přebor. Brzy jsem se posunul o stupínek výše, neboť díky vydařenému výkonu v přípravném utkání proti Dukle Praha si mne vytáhl VTJ Žatec, který hrál o postup do ČFL.

Jak se stalo, že jste začal oblékat dres třetiligových Teplic? Jak na toto působení vzpomínáte?
V roce 1992 se Žatec stal „béčkem“ Teplic. Zaujal jsem trenéra Bošku, který si mne v létě 1992 vytáhl do prvního týmu. Ostatně, právě on má velkou zásluhu na mém dalším hráčském a trenérském vývoji. V červnu 1993 jsme vybojovali postup do II. ligy. Nadějný druholigový rozjet v základní sestavě zabrzdila dopravní nehoda, po níž přišla čtyřměsíční vynucená pauze, během níž odstoupil trenér Bokša. Po příchodu trenéra Cermana, který si přivedl nové hráče a situace vykrystalizovala tak, že pro mne bylo vhodnější nalézt od léta 2004 nové působiště.

Nebyl poté přestup do SK Chrudim ústupem ze slávy?
V Teplicích jsem byl zařazen na transfer listinu a tak jsem byl rád, že mne měli v hledáčku v třetiligové Chrudimi. S trenérem Zajícem jsme v ročníku 1994/95 vykopali postup do II. ligy. Tu jsem pravidelně kopal půldruhého roku do doby, než si na mne znovu vzpomněl trenér Bokša, který tehdy vedl prvoligové Drnovice.

Jaké se Vám v Drnovicích dařilo?
Na Moravu jsem přestoupil v lednu 1997 a byl jsem strašně rád za šanci hrát nejvyšší soutěž. Myslím, že po letech ve II. lize i v nižších soutěžích jsem na ni byl docela připraven. Přišel jsem do týmu, v němž panovala velká konkurence a působili v něm hotoví a zkušení hráči jako Vaniak, Holeňák, Drulák, Maléř, Kafka, Kufa, Majoroš, Müller, Veselý, Valachovič, Weber, později též Kadlec, Brabec, Grygera nebo Tůma. Na jaře 1997 jsem si připsal prvních deset startů. Vypadalo to nadějně, ovšem v dalších sezónách jsem prodělal těžká zranění, což ovlivnilo mé vytížení v sestavě. Když už jsem se do ní prosadil, tak mne zabrzdilo zranění. Měl jsem v tomto ohledu hroznou smůlu a nevyhnul se mi ani přetržený křížový vaz. Celkem jsem tedy za Drnovice nastoupil „jen“ do 35 zápasů a vstřelil jsem jediný gól. Zaznamenal jsem ho na sklonku mého drnovického působení na jaře 2000 do sítě Opavy.

Na které zápasy či sezóny nejraději vzpomínáte?
Rád si vybavuji Pohár ČMFS v ročníku 1997/98, kdy jsem v semifinále brankou pomohl k vyřazení Slavie a odehrál jsem i neúspěšný finálový duel proti Jablonci. V semifinále národního poháru jsem nastoupil i o rok později, kdy jsme vypadli proti Liberci.

Na jakých postech sestavy jste nastupoval?
Vždy jsem byl středový záložník, později jsem nastupoval i na kraji středové formace.

Za jakých okolností jste odešel hostovat do Trenčína? Jak se Vám na Slovensku dařilo?
V létě 2000, kdy nás vedl kouč Večeřa, došlo k rozhodnutí, že pro mne bude vhodnější odejít na hostování. Měl jsem možnost jít do slovenské ligy do Trenčína, čehož jsem rád využil. Bohužel, hned v prvním utkání proti Púchovu jsem se opět zranil. Pro mne to byla z hlediska psychiky velká rána. Za Trenčín jsem tak odehrál jen těch 60 minut...

Tečku za hráčskou kariérou jste učinil v Neratovicích?
Je to tak. V lednu 2001 jsem skončil v Trenčíně a využil jsem nabídku druholigových Neratovic. Pomalu jsem se dostával do formy a vstřelil jsem dva góly, ovšem po osmi zápasech jsem si znovu utrhl křížový vaz... Tím jsem skončil s profesionálním fotbalem. Bylo to pro mne hodně náročný, v jednatřiceti letech jsem se musel chystat na novou kariérní roli.

Jak dlouho ve Vás zrálo rozhodnutí zamířit na trenérskou dráhu?
Vykrystalizovalo to díky zraněním a mé touze zůstat u fotbalu. Ten je smyslem mého života. Postupně jsem si tedy začal prohlubovat své trenérské vzdělání, až jsem vystudoval i dvouletou nejvyšší licenci.

Kdy jste začal sbírat první trenérské zkušenosti?
Začal jsem v roce 2002 v divizní Chocni, kde jsem působil jako hrající asistent trenéra. Jenže koleno otékalo a nebylo to v pořádku, tudíž jsem tam vydržel jen půl roku. Poté jsem se i za prací přesunul do krajského přeboru do Skutče, kde jsem byl opět v roli hrajícího asistenta. Ovšem koleno bylo znovu proti. Nemohl jsem hrát na 100%. Mezitím jsem sbíral zkušenosti i u mládežnických týmů Chrudimi.

V roce 2003 jsem přijal trenérskou nabídku Hrochova Týnce v krajském přeboru. Vedle toho jsem samozřejmě i normálně pracoval. O rok později jsem se vrátil do Chrudimi, kde jsem působil jako asistent u dospělých, zároveň jsem trénoval mládež a v roce 2005 jsem vedl divizní „áčko“ jako hlavní trenér.

Poté přišly dva roky v Pardubicích, Ústí nad Orlicí...
Pardubice II. ligu prodaly do Sokolova a já tam vedl „áčko“ v divizi. Po krátkém intermezzu v Chrudimi jsem v roce 2008 přijal nabídku Ústí nad Orlicí, které spadlo do krajského přeboru. Po roce jsme dokázali postoupit zpět do divize. To byl vlastně můj první trenérský úspěch.

Zkraje roku 2010 jste nastartoval spolupráci s trenérem Zdeňkem Frťalou. Jak se zrodila?
Tehdy mi nabídl post asistenta v druholigové Čáslavi, což jsem rád přijal. Poznali jsme se už během hráčského působení v Teplicích, kde jsme spolu byli půl roku. Spojení v Čáslavi trvalo jen devět kol, kdy Frťalu nahradil kouč Hřídel, s nímž jsme ligu dokázali zachránit. V létě 2010 Hřídel odešel do Příbrami a k týmu nastoupil hlavní trenér Malura. Já nadále plnil úlohu asistenta, ovšem v průběhu podzimu 2010 došlo k našemu odvolání.

Poté jste se trochu překvapivě vrátil k mládežnickému fotbalu...
V Chrudimi vytvořili Sportovní centrum mládeže, tudíž jsem od začátku roku 2011 vedl ligový mladší dorost U17. Zároveň jsem koučoval druhý dospělý tým SK Chrudim, který se zachraňoval v přeboru. V té době jsem si navíc dodělával profi licenci.

A pak se zrodila první šance v nejvyšší soutěži. V létě 2012 jste nastoupil jako asistent trenéra Přerosta v Teplicích...
Tato nabídka mne těšila o to víc, že jsem se mohl vrátit tam, kde jsem jako hráč začínal s profesionálním fotbalem, znám tam spoustu lidí a vždy se tam rád vracím. Jen škoda, že se nám výsledkově nedařilo a mé obnovené působení na Stínadlech skončilo předčasně už v průběhu podzimu.

A následoval comeback do Čáslavi...
Čtrnáct dní po teplickém konci jsem v říjnu dostal nabídku zpátky do druholigové Čáslavi na post hlavního kouče. Šlo o specifické a psychicky náročné angažmá, kdy klub vlastnili řečtí majitelé, dovedli množství velmi mladých zahraničních hráčů, kteří mnohdy museli hrát na úkor českých fotbalistů, a klub měl ekonomické problémy. Přes naši snahu se Čáslav ve II. lize zachránit nepodařilo.

Kdy jste nastoupil ve Varnsdorfu? Jak si s odstupem času vysvětlujete postupové umístění tohoto druholigového klubu v ročníku 2014/15?
Od léta 2013 jsem byl domluven na působení ve Varnsdorfu. Znovu jako asistent lodivoda Frťaly a zároveň jsem vedl juniorský tým, který zde byl premiérově vytvořen. Nakonec jsme z 21 týmů skončili na 17. místě, což pro klub bez dorostenecké ligy nebyla vůbec špatná vizitka.
Varnsdorfské angažmá vyvrcholilo o rok později, kdy jsme vybojovali 2. příčku druholigové tabulky. Tato senzace byla dílem a velkým úspěchem skvělé party hráčů, trenéra Frťaly, předsedy Gabriela, celého realizačního týmu a mnoha zapálených lidí v klubu. Myslím, že na to všichni budou dlouho vzpomínat. Velká škoda, že vybojovaný postup do nejvyšší soutěže zhatila nepřipravenost stadiónu.

Nebylo krokem vedle, že jste poté přijali společně s  Frťalou nabídku slovenské Podbrezové?
Už dříve, než padla možnost Varnsdorfu postoupit do ligy, jsme byli rozhodnutí přijmout nabídku tohoto celku slovenské ligy. Hlavně kouč Frťala potřeboval po čtyřech letech ve Varnsdorfu změnit prostředí a já šel s ním. Jenže majitel klubu si myslel, že působení mezi elitou zvládne bez investic do posil. Z toho důvodu výsledky zcela nenaplnily očekávání a už v závěru září 2015 jsme byli odvolaní. Přesto si myslím, že jsme v Podbrezové odvedli kus dobré práce.

V lednu 2016 jste se oba přesunuli do Jablonce a vydrželi jste tam deset měsíců...
My jsme byli domluveni s Varnsdorfem, kde jsme dokonce odtrénovali čtrnáctidenní meziblok po skončení podzimu. Jenže přišla prvoligová nabídka z Jablonce, nad níž nebylo možné váhat. Šlo o skvělou zkušenost ve výborném klubu. Scházelo tomu jediné – výsledky a lepší zdravotní stav hráčů. I proto si myslím, že při větší trpělivosti a komunikaci by očekávané tabulkové postavení přišlo.

V lednu 2017 jste se ujal kormidla Vítkovic. Po delší době opět v roli hlavního kouče a zrodil se velký úspěch...
K angažmá mi pomohl Pavel Malura, který zná vítkovického sportovního manažera Westa. Dohodli jsme se před Silvestrem a 4. ledna jsem nastoupil k novému týmu, kterým měl po podzimu druholigové soutěže pouhých sedm bodů. Sešla se zde skvělá parta, v níž si všechno sedlo a která zdánlivě beznadějnou misi dovedla k senzační záchraně se ziskem 31 bodů. Někde jsem se dočetl, že se toto minimálně v českých profesionálních soutěžích ještě nikomu nepovedlo. Moc si tohoto úspěchu vážím. Bylo to něco neskutečného, kluci slavili asi tři dny. Ve Vítkovicích jsem poznal fantastické lidi a prožil velmi náročný a zároveň krásný fotbalový půlrok. Poděkování náleží i zapáleným fanouškům Vítkovic.

Kdy jste začal vnímat zájem FC Vysočina o Vaše trenérské služby? Váhal jste letos v létě i nad jinými nabídkami
První signály jsem zaregistroval v závěru uplynulé sezóny. V kontaktu jsem byl s tehdejším sportovním manažerem Bokšou. Byl jsem jedním z několika kandidátů, nějak se to vyvíjelo a nakonec jsem se stal i tím vyvoleným. Přestože jsem měl nabídku prodloužení působení ve Vítkovicích, tak možnost poprvé působit v roli hlavního kouče prvoligového mančaftu pro mne představovala prioritní a jednoznačnou motivaci. A též zadostiučinění.

V Jihlavě působíte už pět měsíců. Naplnily se představy, s nimiž jste na Vysočinu přicházel?
Předně bych chtěl říci, že si prvoligové angažmá moc užívám a vážím si ho. Základním cílem při mém nástupu bylo pracovat se stávajícím kádrem a společně s kolegy z realizačního týmu dostat z hráčů maximum a přesvědčit se, zda mají prvoligovou úroveň. Máme vytvořené ideální podmínky k tomu, aby se hráči sportovně i mentálně posouvali. Toho však lze docílit pouze za situace, kdy se fotbalisté chtějí zlepšovat a nesmí být uspokojení. Troufám si říci, že je na řadě hráčů, potažmo na celém týmu, vidět, že se zvedají. Některé pasáže hry se mi velmi líbí. Bohužel, zatím doplácíme na hrubé taktické chyby v obranné fázi.

Jako každý trenér bych se samozřejmě nebránil příchodu posily do každé řady. Respektuji však ekonomické možnosti klubu. Stejně tak je jasné, že bych si přál lepší výsledky a více bodů. To si ostatně říkají všechny týmy. Musíme udělat všechno pro to, aby bodové zisky zajistily FCV klidnější průběh sezóny. Všichni si přejeme, aby Jihlava v nejvyšší soutěži nehrála pouze o sestup. Mým přáním a cílem je, aby Vysočina měla do budoucna svůj zažitý způsob hry, kterým se bude prezentovat v I. lize.

Jak se Vám spolupracujete s klubovým vedením. Cítíte od něj podporu?
Vedení se snaží dělat maximum pro přípravu hráčů. Máme vytvořeno fantastické zázemí, nemáme si vůbec na co stěžovat. Vše je na velmi dobré úrovni. Vedení klubu s námi komunikuje a předává nám své názory a zkušenosti. Cítíme jejich podporu a snahu pomoci našemu snažení. Oceňuji i pozitivní přístup a důvěru majoritního vlastníka klubu Františka Vaculíka.

Vystřídal jste řadu klubů, poznal množství hráčů a získal zkušenosti v soutěžích nejrůznějších úrovní. Co Vám tyto momenty daly a vzaly? Jak se s vynucenými trenérskými změnami vyrovnáváte?
Daly mne obrovské zkušenosti, které mne obohatily v mé trenérské kariéře a pomáhají mi. K šanci na nejvyšší soutěž jsem se musel propracovat, a proto si ji velmi vážím. Každý trenér se chce prosadit a uspět, ovšem mnohdy je nucen svoji práci předčasně utnout. Není jednoduché po roce střídat kluby, když někde něco trpělivě budujete a najednou vše končí. Nezbývá vám nic jiného, než tyto momenty přijímat jako součást této krásné profese. Nebrat je osobně a makat dál. Jsem hlavně rád, že mohu působit u fotbalu a být v kabině a na hřišti s hráči. To je největší kouzlo trenérského povolání. Jsme rád, že ho mohu dělat.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies

• Yeni Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu
• Deneme Bonusu Veren Yeni Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler 2024