Seriál 1948-2018: Rozhovor s Michalem Veselým

V dospělém týmu strávil úžasných 12 fotbalových sezón a jeho 295 ligových či pohárových duelů, v nichž nastoupil za FC Vysočina, bude v budoucnu jen těžko překonatelných. Mezi klubové legendy jej řadí i takřka 19 tisíc odehraných minut v jihlavském dresu. Ano, řeč je o sedmatřicetiletém Michalu Veselém, který samozřejmě nemůže chybět mezi osobnostmi, které jsme oslovili s žádostí o vzpomínkový rozhovor.

Michale, ty nepocházíš z klasické fotbalové rodiny, že?
To je pravda. Od malička jsem žil ve Štokách pod dohledem tří starších sester. Táta byl v JZD agronomem a mamka byla šička. Nebylo rozhodně možné hovořit o sportovních rodinných kořenech. Já byl klasickým klukem z vesnice – v zimě jsme hráli hokej, v létě fotbal a věnovali jsme se všem možným sportům. Netrvalo dlouho a začal jsem ve Štokách kopat organizovaně.

Kdy a za jakých okolností došlo k tvému přesunu do Jihlavy?
Za Štoky jsem hrál přátelák proti Jihlavě a po něm mne oslovili trenéři Fuks starší a Randa. Tak jsem to zkusil a od 6. třídy jsem začal hrát za Spartak. Na základku jsem ale stále chodil ve Štokách a na tréninky jsem dojížděl. Později mne vedli trenéři Musil a v mladším dorostu Černý.

Do staršího dorostu jsi nakoukl hodně brzy...
V létě 1995 starší dorost postoupil do celostátní ligy a já tehdy přešel do mladšího dorostu. Na podzim jsem pravidelně nastupoval za tento tým proti většinou o rok starším klukům. A od jara jsem se jako patnáctiletý dokonce postupně začal zapojovat do tréninkového a zápasového procesu staršího dorostu, který vedl kouč Novický. Několikrát jsem odehrál celý duel za mladší dorost a poté jsem jako střídající hráč naskočil do utkání starších. Takto jsem na jaře 1996 zaujal scouty Slavie Praha. Oslovili mne, nabídli mi zkoušku a já jsem v Edenu začal od léta 1996 hostovat.

Jak velký to pro tebe byl skok?
Obrovskej! Vzpomínám si, jak jsem jako kluk z vesnice přijel na první trénink, v tašce jsem měl pouze naleštěný kolíkový kopačky a my jsme šli ve vedru trénovat na hřiště tvrdé jak beton... Musel jsem se postavit na vlastní nohy, naučit se jezdit metrem, protože cesta ze školy na Slavii trvala hodinu... Zpočátku jsem si užil nějakých posměšků, ale nové spoluhráče jsem dokázal přesvědčit svými výkony a do mančaftu jsem rychle zapadl. Můj přechod a rozkoukání v novém prostředí paradoxně zjednodušil fakt, že Slavia v roce 1996 na úkor Jihlavy sestoupila z dorostenecké ligy. V první sezóně jsem tak hrál jen ČFL mladšího dorostu. Postupně se však ve Slavii rodil tým, který v červnu 1999 oslavil český dorostenecký titul! V týmu se mnou byli hráči, kteří to později dotáhli do I. či II. ligy – Pešír, Poláček, Bálek nebo gólman Slavík. Hlavně rodiče určitě potěšilo, že jsem vedle fotbalu zvládl maturovat na strojní průmyslovce.

Tři dorostenecké roky ve Slavii ukončil povolávací rozkaz do Dukly Dejvice...
Rok jsme dominovali Pražskému přeboru, když jsem byl v jednom mančaftu se Šenkeříkem či Jindříškem. Získal jsem první zkušenosti v dospělém fotbalu, odkroutil jsem pohodovou vojnu a nastal pravý čas na návrat do mateřské Jihlavy.

Načasování to bylo ideální, protože čerstvě založený FC Vysočina zrovna oslavil historický postup do II. ligy...
To je pravda. V červnu 2000 jsem ukončil základní vojenskou službu a vrátil jsem se do Jihlavy. Přišel jsem se po docela dlouhé době, byl jsem vlastně nová a nečekaná tvář. Nezapomenu na prvního druholigového trenéra Machálka, který mi půl roku místo jména říkal svobodníku. Tehdy jsem poznal, co je být mladým hráčem mezi zkušenými chlapy, jako byli Nečas, Ryška, Hekerle či gólman Bartoš. Byli jsme rádi, že v šatně se sklopenýma ušima vůbec sedíme. Na všechno jsme koukali s otevřenou pusou a makali jsme. Já navíc přišel strašně fyzicky nepřipravenej na důrazný a agresivní dospělý fotbal ve II. lize.

Finanční podmínky pro mladé hráče tehdy byly nastaveny velice nízko. Uvažoval jsi tehdy, zda vůbec do profesionálního fotbalu vstoupit?
Byl jsem po vojně, bylo mi dvacet let, vrátil jsem se k rodičům do Štoků a dostal jsem minimální fotbalový plat, který si dnes mladí kluci vůbec nedokážou představit. Jenže v té době jsem nic moc nepotřeboval, mamka mi doma uvařila a já věřil, že se Vysočina etabluje ve II. lize, já se do týmu postupně prosadím a finančně si časem polepším. Nutno dodat, že základní platy jsme sice měli směšné, ale mohli jsme si vydělat zajímavé prémie. Když se dařilo, tak si hráč vykopal na prémiích více, než v rámci základní mzdy. Stačilo do zápasu nakouknout alespoň jako střídající hráč. Mně to samozřejmě strašně motivovalo, toužil jsem se prosadit do sestavy. Určitě bylo důležité, že to čekání a práce poměrně rychle přinesly své ovoce.

Nějakou dobu to ale trvalo, než jsi do II. ligy naskočil a začal jsi hrát pravidelně, že?
Skoro celý podzim 2000 jsem kopal za „béčko“ I.B třídu. Do ligy jsem poprvé naskočil až v 9. kole v Mostě a za podzim jsem si připsal jen tři starty. Z toho žádný v základu. Pořádně jsem o sobě dal vědět, až v posledním podzimním kole, kdy jsem odehrál celý druhý poločas při vítězném duelu s Pardubicemi a dokonce jsem vstřelil premiérový gól ve II. lize. Jaro 2001 už pro mne bylo výrazně lepší. V premiérovém druholigovém ročníku jsem si nakonec připsal 18 startů a hned 3 branky, protože jsem často nastupoval jako podhrotový hráč. Takový žolík. Poprvé v základu jsem hrál až ve 20. kole na Xaverově a zrovna jsme mojí brankou vyhráli 0:1.

V dalších ročnících jsi už byl nedílnou součástí základní sestavy či užšího kádru. Na které z prvních druholigových sezón nejraději vzpomínáš?
Určitě nezapomenu na ročník 2003/04, kdy jsme pod trenérem Netoličkou zažili skvělou pohárovou jízdu. Netolička byl super chlap, utvořil dobrou partu a konfrontaci s prvoligovými soupeři jsme si užívali. A měli jsme i štěstí v tom, že slabší soupeř vždy nastupoval na domácím stadiónu. Zde jsme si více věřili a chtěli jsme se proti favoritovi vytáhnout. Semifinále na Baníku pak pro nás bylo velkou a zaslouženou odměnou.

Představoval tento ročník první impuls k tomu, že jste si uvědomili, že by se v Jihlavě dala jednou I. liga hrát?
Tehdy jsme věřili, že jsme schopní díky větší motivaci a podpoře fanoušků i prvoligového soupeře jednorázově porazit. Působení v dlouhodobé soutěži mezi nejlepšími jsme si asi představit nedokázali. Hrálo se tady 5. či 6. místo II. ligy a možná jsme to vnímali jako určitý strop možností klubu i mančaftu.

Jak důležitou roli sehrál v létě 2004 příchod lodivoda Karla Večeři?
Stoprocentně nás posunul o kus dál. Najednou přišel kouč vyšší úrovně. Pro nás, kluky z vesnice, byl prvním trenérem, který nám dal pocit, že můžeme do nejvyšší soutěže postoupit. Dva roky pod jeho vedením, kdy jsme na historický postup dosáhli a poté si premiérový ročník zahráli, to pro mne bylo ve fotbalové kariéře nejvíc.

Kdy ti poprvé došlo, že vlastně hrajete o postup?
Celé jaro soutěž pomalu krystalizovala tak, že bychom o postup mohli hrát. Naplno nám to ale došlo až před domácím utkáním proti Kladnu, což bylo tři kola před koncem. Uhráli jsme remízu 0:0 a pak jsme jeli do Pardubic s vědomím, že když tam vyhrajeme, tak jsme jednou nohou mezi elitou! Měli jsme obrovskou motivaci, takže jsme Pardubice přejeli a poslední domácí duel s Kroměříží byl už jen třešničkou na dortu.

Měl jsi z prvoligové sezóny obavy?
Neměl. Říkal jsem si, že do každého zápasu musíme jít s obrovskou motivací, jako tomu bylo během úspěšného pohárového tažení.  Naší výhodou bylo, že se chceme ukázat a vlastně nemáme co ztratit. Věřili jsme, že nás doma lidi potáhnou a že při troše štěstí jsme schopní body sbírat s relativně slabšími soupeři. Obavy jsme možná trochu měli z venkovních výjezdů, kde jsme si úplně nevěřili, a mohla hrozit nervozita. Přesto jsme hned v úvodním duelu na Slavii byli blízko senzaci a vybojovali jsme velmi cenný bod.

A ostudu jste v lize rozhodně neudělali! S odstupem času je velká škoda, že tehdy nebyl připraven stadión a hlavně jeho hrací plocha. Některé zápasy jste museli s ohledem na terén odložit a důležitý jarní start s Brnem dokonce proběhl na Strahově...
Přesně tak. Například s Boleslaví jsme doma měli hrát nabuzení po výhře v Olomouci. To byl pro mne nezapomenutelný duel, kde jsem vstřelil svůj jediný prvoligový gól. Po něm jsme věřili, že jsme schopní vyhrát a vybojovat další důležité body. Místo toho byl tento duel odložen až na jaro... Právě na jaře už jsme byli více okoukaní a nováčkovská euforie se logicky trochu vytratila. Už to bylo hlavně o kvalitě. Přesto jsme po jarních výhrách nad Plzní a Olomoucí byli blízko záchraně. Scházel jen kousek...

Historický postup byl neplánovaný a zrodil se relativně lehce. O to těžší bylo v pozdějších letech, kdy celý klub toužil do postupu, návrat do ligy znovu vybojovat...
To je pravda. Klub nám vytvářel slušné podmínky, permanentně jsme hráli pod tlakem, byli jsme favority a každý se na nás chtěl vytáhnout. A najednou to nešlo. Mnohdy postupu scházelo strašně málo. Nakonec to trvalo dlouhých šest let.

Kdy jste postupu byli nejblíže?
Asi hned v té první po sestupu 2005/06 za kouče Bokši. Po podzimu jsme jednoznačně byli na postup, jenže jaro nám vůbec nevyšlo, začali jsme se trápit a nakonec jsme skončili až pátí...
V další sezóně se tým začal měnit pod vedením trenéra Marka, který v průběhu podzimu nahradil Zákostelského. V ročníku 2008/09 jsme znovu měli našlápnuto za postupem, ale museli jsme se sklonit před Čáslaví, kde jsme pět kol před koncem prohráli klíčový zápas a skončili jsme třetí. Zenit pak licenci prodal až desátému Slovácku. To byl zrovna poslední ročník, kdy se ještě mohlo kupčit s licencí...

O postup jste bojovali i v ročníku 2010/11. Vzdálili jste se mu v domácím utkání s Třincem, na který ty nebudeš vzpomínat dvojnásob rád...
Za trenéra Vrzáčka jsme o postup bojovali s Duklou Praha a hlavně s Žižkovem. Třinec jsme pět kol před koncem doma potřebovali porazit. Mačkali jsme je, hráli jsme dobře, zazdili jsme mnoho šancí a nakonec jsme jen remizovali 0:0... Ke všemu jsem v 75. minutě utrpěl těžké zranění, když jsem šel přemotivovaný do souboje na půlce hřiště. Byl to klasický šprajc, kdy mi noha proti Jouklově podrážce praskla jako větev... Léčení bylo poměrně dlouhé a šrouby mám v noze dodnes. Zatím nebyl čas je vyndat, protože k tomu potřebuji nalézt týden volného času...

Kýžený postup nastal až o rok později...
Pomohl nám kouč Pivarník, kterého jsem jako mladý hráč pamatoval ještě z ročníku 2002/03, kdy v Jihlavě pomalu startoval trenérskou kariéru a zúročoval bohaté hráčské zkušenosti. Měl blízko hráčům a vše nám na tréninku sám ukázal. Navíc jsme dělali hodně herních věcí. To mi vyhovovalo. My někteří pamětníci jsme po devíti letech věděli, co od něj můžeme čekat. Jeho rukopis se moc nezměnil. Má pozice v týmu ale byla těžší v tom, že jsem se vracel po těžkém zranění. Celý podzim jsem se připravoval s kondičním trenérem a stihl jsem nastoupit jen na podzimní rozloučení, kdy jsem za odměnu „odpajdal“ poslední dvě minuty. Přes zimu jsem se ale dal dohromady, překvapivě jsme vyhráli zimní Tipsport ligu a postupové jaro jsem už absolvoval s týmem. Do utkání jsem chodil jako střídající hráč na poslední minuty. V závěru jara už to ale bylo na 20 či 30 minut a osud tomu chtěl, že jsem na den přesně rok po svém vážném zranění gólem rozhodl klíčový duel v Brně.

Jak jsi tehdy vnímal svoji pozici v týmu? Měl jsi obavu, zda setrváš v prvoligovém kádru?
Nepřipouštěl jsem si, že bych šanci v lize neměl dostat. Během jara jsme se soustředili na postupový cíl a já věděl, že mi v létě skončí smlouva. Byl jsem zdravotně v pořádku, bylo mi 31 let a byl jsem vnitřně přesvědčený, že mám týmu stále co dát a že bych na to měl. Jenže po postupu přišel kouč Komňacký, začal se skládat kádr dle jeho představ a pro mne najednou nebylo místo. Vše se seběhlo strašně rychle, ani jsem se pořádně nestihl bránit. Svoji roli sehrál fakt, že klub měl platné smlouvy s pravými obránci Obertem a Helískem, na beku mohli alternovat i Karlík, Tlustý či Kryštůfek a hlavně Komňacký do týmu přivedl zkušeného Tomáše Marka. Takový je prostě fotbal. Dnes už je to pryč.

Jak těžký pro tebe konec v FCV byl?
Svoji situaci jsem řešil se sportovním manažerem Jinochem. Vše bylo vážně hrozně rychlé. Bez potíží jsem si našel slušné angažmá ve IV. lize v Rakousku a paralelně jsem nastoupil jako trenér dorosteneckých hráčů v rámci SOŠ Karoliny Světlé. Jenže poměrně brzy bylo vše jinak. Trénování dorostenců po roce usekla povinnost, aby tyto hodiny vedli pouze vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. A v Rakousku jsem měl smůlu na klub, nedařilo se nám a po půlroce jsme oboustranně dospěli k rozhodnutí mé působení ukončit. Navíc jsem to měl z Jihlavy strašně daleko – nějakých 250 kilometrů. Scházelo mi prostředí české kabiny, tak jsem v lednu 2013 uvítal nabídku třetiligového Žďáru nad Sázavou. Ten byl poslední, ale během jara se podařil malý zázrak i my jsme MSFL zachránili. Pomohlo tomu i několik exjihlavských hráčů. O rok později jsme už ale III. ligu udržet nedokázali. U týmu jsem poté pokračoval ještě půldruhého roku v divizi. Ve Žďáru jsem navíc vedle role hráče plnil i úlohu hrajícího asistenta trenéra. Chvilkami dokonce i jako hlavní kouč. Vhod mi přišla trenérská „A“ licence, kterou jsem absolvoval ještě za trenéra Urbana.

Co tvá trenérská dráha u mládeže?
Od roku 2012, kdy za přípravku začal hrát můj syn Filip, jsem s jeho ročníkem 2006 začal stále výrazněji pomáhat. Po roce jsem ho převzal jako hlavní trenér a v červnu 2017 jsem kluky předal do žákovské kategorie. Do té už jsem nebyl schopen dále trenérsky pokračovat, neboť to nešlo skloubit s vedením našeho rodinného obchůdku s dětským textilem. Ten nám od roku 2015 velmi dobře funguje a představoval východisko z období pracovní nejistoty, kdy jsem musel skončit s působením na SOŠ a půl roku jsem byl obchodním zástupcem v Mafře. Obchůdek sám plně obsluhuji včetně prodeje a zásobování, což je samozřejmě strašně časově náročné. Na fotbal tak čas nezbývá. Přestal jsem ho hrát a teď ani nikde netrénuji. Měl jsem i lákavé nabídky na plný úvazek u mládeže FC Vysočina, ovšem s těžkým srdcem jsem je musel odmítnout. Zatím si neumíme představit, že by obchod vedl někdo jiný.

Co říkáš na šest let působení FC Vysočina v nejvyšší soutěži?
Je to super a vlastně až neuvěřitelné, jak rychle tady vyrostl plně profesionální klub! Zvlášť, když jsem si naplno prožil roky, které tomu předcházely. Za jakých podmínek se tady hrála II. liga, jak tady vypadal stadión a že se v tomto kraji před rokem 2000 nikdy nehrála ani II. liga. Ostatně, ani ekonomické podmínky v prvoligovém ročníku 2005/06 nebyly nijak závratné. Lidé, kteří kritizují, že Vysočina hraje v I. lize „jen“ o záchranu, si vůbec neuvědomují, jak těžké je v tomto regionu v dnešní době finance na prvoligový fotbal získat. Také je pro mne nepochopitelné, že když do Jihlavy přijede Sparta nebo Slavia, že je kolem mne na tribuně plno Jihlaváků s šálou pražských „S“. Spíše by měli fandit Vysočině, aby se za rok znovu mohli přijít podívat na ty nejlepší české kluby.

Možná si těchto, už výrazně lepších ekonomických a sportovních podmínek, dostatečně neváží ani současní hráči. To asi poznají až časem. Chci věřit tomu, že aktuální sestup bude doprovázen rychlým návratem mezi elitu. Moc klubu přeji, aby se zase šest let o ligu nebojovalo.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies