Ladislav Novický: Trenérská práce s benjamínky mne opravdu bavila
Letos v červnu, v neuvěřitelných 76 letech, završil svoji neskutečně dlouhou a bohatou trenérskou kariéru pan Ladislav Novický. Dlouholetý trenér mládeže i dospělých, ale také bývalý správce stadiónu, kustod a hráč Spartaku Jihlava. Pod jeho rukama prošla celá řada kvalitních fotbalistů, z nichž mnozí dosáhli nejen na ligový dres, ale objevili se i v reprezentačních výběrech. Moc rádi vám s ním nabízíme rozhovor!
Kdy a kde jste poprvé začal kopat do kulatého nesmyslu?
Odmalička jsem běhal po jihlavských venkovních pláccích a hodně jsem sportoval. A nešlo pouze o fotbal, ale i hokej, který jsem hrál v mládeži závodně proti Suchému či bratrům Holíkům.
Pamatujete si na svůj první opravdový zápas?
Dres žáčků Spartaku Jihlava jsem oblékl poprvé v roce 1956 na slušně obsazeném turnaji ve Znojmě.
Vy jste byl u prvních fotbalových úspěchů Spartaku, že?
Málo se ví, že Spartak v létě 1958 poprvé postoupil do nejvyšší dorostenecké soutěže, ve které vydržel do roku 1962. Já jsem v tomto týmu hrál od roku 1960. Našemu fotbalovému rozvoji hodně pomohl trenér Adolf Sukaný, jehož trenérské metody hodně předběhly dobu. Dobře jej doplňoval trenér a výborný člověk Josef Ehrenberger alias Eraj.
Tehdy to byly krásné zápasy v parádní atmosféře, protože jsme dorosteneckou ligu kopali před duely nejvyšší soutěže jako předzápasy! Na ligu tenkrát chodilo 20.000 až 40.000 diváků a mnozí z nich na stadión přišli už na dorostenecký mač. Zajímavostí bylo, že Spartak při našich utkáních dostával v hotovosti z každého diváka do klubové kasy 50 halířů, takže jsme pro něj byli zajímavým zdrojem příjmů. Vlastně jsme tak sponzorovali i „áčko“ mužů v krajském přeboru. Často se stávalo, že i v Jihlavě přišlo na prvoligový dorost více lidí, než na dospělé.
Jaký jste byl fotbalista?
Mojí předností byla rychlost, technika a hra hlavou. Začínal jsem jako levé křídlo, ač jsem tedy pravák, ale postupně jsem se posouval do obrany. Mým problémem bylo, že jsem to občas přeháněl s kličkováním.
Dostal jste se do prvního dospělého týmu Spartaku Jihlava?
Ano, ale nejdříve jsem byl na vojně v Dukle Žatec a později v Bechyni. Po návratu jsem za „áčko“ odehrál řadu sezón v krajském přeboru. Role hráče mne ale postupně přestávala naplňovat a bavit. Začal jsem hrát za „béčko“ dospělých a hlavně jsem stále více tíhl k trénování mládeže.
Co pro vás bylo impulsem k dráze trenéra? U jakého týmu jste začínal?
Spolu s "béčkem" chlapů jezdilo na zápasy i záložní mužstvo dorostenců. A to pořádně neměl kdo trénovat, takže mi nabídli, zda bych ho nepřevzal. To mohl být rok 1975. Trénování mne těšilo od malička, kdy jsem na plácku „koučoval“ o pár let mladší kluky. Později mne hrozně štvalo, že se o jihlavském fotbalu nikde v celostátních novinách nepsalo, takže jsem si říkal, že bych chtěl jako trenér rozmachu fotbalu v rodném městě pomoci.
Netrvalo dlouho a znovu jste se octil v I. dorostenecké lize...
Dlouholetý trenér Oldřich Bednář přestal vést „A“ dorost v roce 1977 a mně bylo nabídnuto, abych to po něm převzal. A hned v ročníku 1977/78 jsme vyhráli svoji skupinu národní ligy a postoupili jsme do opětovně zřízeného přeboru ČSR, tedy do nejvyšší soutěže! Tehdy v týmu byli Luboš Urban, Luďa Kovačík nebo Mirek Pekárek. Bohužel, v ročníku 1981/82 jsme sestoupili a zase dlouho trvalo, než jsme se prokousali zpět.
Vedl jste ke sportu i své děti?
Samozřejmě. Do „áčka“ FC PSJ to dotáhl nejstarší syn Jirka, mladší Luděk skončil v dorostu. Dcera Drahomíra v mládí hrála košíkovou.
Jakými zaměstnáními jste prošel?
Nastoupil jsem v kalírně v Motorpalu. Šlo o prominentní dílnu plnou fotbalistů, kteří se mohli těšit z určitých výhod. Občas mne oslovil správce stadiónu Sukaný, zda bych mu mohl se sečením trávy. S tehdejší technikou šlo o docela náročný proces, který vyžadoval vyschlou trávu a spolupráci dvou chlapů. On vyklopil trávu ze zásobníku na trávu, já ji shrabal, potom hodil na vlečku... Vedení oddílu mne u toho vídalo, takže když druhý správce Tábor šel do důchodu, tak tuto práci nabídli mně. Já jsem na to kývl a od ledna 1980 jsem nastoupil. Přestěhovali jsme se do bytu na stadiónu a manželka se stala vedoucí ubytovny.
Později jste si vyzkoušel i úlohu kustoda...
Někdy kolem roku 1998 chtěl klub zaměstnat na pozice správců mladé brankáře Pospíchala a Padrnose a mně s blížícím se důchodem nabídli, že bych mohl převzít prádelnu a stát se kustodem. V této roli jsem působil asi do roku 2004. A do toho jsem samozřejmě stále trénoval.
Na které týmy či trenérská období nejraději vzpomínáte?
Krom již zmíněného postupu do I. dorostenecké ligy si rád vybavuji dorostenecký tým z let 1994 až 1996, s nímž jsme nejdříve vykopali návrat do nejvyšší dorostenecké soutěže a poté jsme ji dokonce dokázali udržet v konkurenci pouhých 14 týmů, kdy na náš úkor sestoupily Pardubice a Slavia! O rok později jsme spadli, ale v létě 1998 jsme postup mezi elitu znovu dokázali uhrát. V té době se klubu nedařilo držet kvalitativně a početně stejně silné ročníky.
Kteří Vaši svěřenci Vám nejvíce utkvěli v paměti?
Už v žákovském věku mne svojí technickou vyspělostí a bohužel až přemírou trénování zaujal Milan Kopic. Dále musím znovu zmínit Luboše Urbana, který dlouhé roky kopal za Duklu Praha. Velkou osobností byl i Luděk Kovačík. Výborní byli stoper Robert Wendl a útočník Libor Hamara, moc šikovní byli Honza Štohanzl a Vláďa Hekerle, až do I. ligy to dotáhli Tomáš Kaplan a Michal Lovětínský, svůj talent bohužel zcela nenaplnil Mirek Šancl.
Vedení dospělých týmů Vás nikdy nelákalo?
Strávil jsem u nich jen necelý rok v 80. letech. U dospělých na úrovni kraje mne trenérská práce nenaplňovala. Vadil mi tehdejší přístup hráčů, neochota trénovat, někam se posouvat... Raději jsem přešel k mladším žákům. Dostal jsem díky tomu novou chuť do trénování a s tímto ročníkem kluků jsem došel až do I. dorostenecké ligy.
K dospělým, konkrétně k „béčku“ dospělých, jsem se vrátil ke konci 90tých let, kdy jsme se snažili juniorku posunout z I.B třídy do vyšších soutěží. U týmu jsem byl dva roky společně s Jindrou Březinou.
Posledních deset let jste se koncentroval na práci s benjamínky. Naplňovalo Vás toto náročné piplání fotbalového potěru?
Stalo se tak s mým nástupem do důchodu a já jako první převzal ročník přípravek 2002. Dnes už jsou z těchto kluků starší dorostenci. Musím říci, že mne tato práce opravdu bavila. Byla radost pozornost jejich sportovní růst a nadšení do tréninku. Mnohdy to samozřejmě bylo i o tom, že jsem se podílel i na sociální výchově a adaptibilitě těchto chlapečků mimo rodinu, školku či školu. Krom první dvouletky jsem vždy vedl nejmladší benjamínky a pak jsem je předal dalším trenérům. Zajímavé bylo, že jsem nevychovával pouze malé fotbalisty, ale z jejich tatínků po mém boku mnohdy vzešli i noví trenéři mládeže.
V roce 2012 jste se dočkal prestižního jihlavského ocenění...
Ano, za celoživotní trenérskou práci jsem byl poctěn Cenou města Jihlavy. Netřeba dodávat, jak moc jsem tehdy byl potěšen a dojatý!
Co říkáte na dynamický rozvoj FC Vysočina v posledních 20 letech? Uměl jste si ho někdy představit?
Už pouhý postup do II. ligy v roce 2000 představoval splnění touhy několika generací fotbalových příznivců na Vysočině. A první postup do nejvyšší soutěže v roce 2005 byl jako sen! Obrovská škoda, že jsme díky podivnému výsledku utkání Sparta – Plzeň v posledním kole hned sestoupili. Jsem přesvědčen, že bychom se poté v lize etablovali. Místo toho jsme na návrat mezi nejlepší české kluby museli čekat dalších 6 náročných let.
Nelze nezmínit další z historického hlediska nemyslitelný fakt, že se v uplynulých desíti letech dostalo do národního týmu hned sedm odchovanců FC Vysočina! Opravdu malý zázrak, co se klubu v tomto ohledu podařilo! Právě odchovancům bych moc přál, aby v prvním týmu dostávali ještě více příležitostí, než tomu bylo v uplynulých letech.
A samozřejmě celému FC Vysočina, jeho hráčům, trenérům a zaměstnancům přeji vše nejlepší! Udělalo se tady strašně moc práce a já věřím, že se klub v krátkém čase znovu dokáže do ligy vrátit!
Starší dorost FC PSJ v létě 1995 na tradičním turnaji v Polné. Tento tým v nadcházející sezóně dokázal udržet nejvyšší soutěž. Nahoře vpravo trenér Ladislav Novický.
Zvolte nejhezčí podzimní gól FC Vysočina!
Vybrali jsme 12 dle našeho názoru nejhezčích branek, které fotbalisté FC Vysočina vstřelili během patnácti podzimních zápasů v Chance Národní Lize. Sestříhali jsme je do jediného videa, abyste se mohli v předvánočním čase pokochat hezkými góly, připomenout si euforii s nimi spojenou a vybrat tu nejkrásnější trefu! Celý článek
- Žákovské hodnocení podzimu: U13 - Pavel Tvarůžek (17.12.2024)
- Žákovské hodnocení podzimu: U14 - Tomáš Kaplan (15.12.2024)
- Program zimní přípravy fotbalistů FC Vysočina (13.12.2024)
- Žákovské hodnocení podzimu: U15 - Jakub Pavlas (11.12.2024)
Vytisknout