Tomáš Kaplan: Asi jsem dosáhl maxima, co jsem mohl

Tome, jak nyní žiješ a zvládáš současnou koronavirovou krizi?
Rozhodně se nenudím. S dvěma syny se pravidelně dopoledne učím, což mi nedělá problém. A odpoledne se snažíme o venkovní aktivitu buď někde v přírodě, nebo na naší zahradě. Pro nikoho samozřejmě není lehké přizpůsobit se situaci a vládním nařízením, ale my se snažíme s touto realitou nějak sžít.

V hlasování fanoušků jsi skončil třetí mezi útočníky, čímž ti těsně uniklo místo v ideální sestavě FCV. Sledoval jsi anketu? Co na výslednou jedenáctku říkáš?
Každý den jsem se po výsledcích jednotlivých hlasování nepídil, ale jelikož jsem součástí klubu, tak mi informace na webu nemohly uniknout. Konečná jedenáctka je nepochybně velmi silná a jednotliví hráči v ní určitě figurují zaslouženě. Řada kvalitních fotbalistů v ní samozřejmě schází, ale je jasné, že sestavu nelze nafouknout.

Jak vlastně zpětně hodnotíš svoji fotbalovou kariéru? Považuješ ji za vydařenou?
Myslím, že vzhledem ke svým osobním předpokladům a schopnostem jsem asi dosáhl maxima, co jsem mohl. Z tohoto pohledu jsem spokojený. Ničeho s odstupem nelituji a nemám si na co stěžovat. Výborné vzpomínky mám nejen na působení v Jihlavě, ale též v Prešově nebo v závěru kariéry v domovské Polné.

Tvá cesta do vrcholového fotbalu byla dosti krkolomná a z dnešního hlediska asi těžko představitelná...
Je to tak. Dnes by se asi absence kvalitní tréninkové přípravy v mládežnickém věku projevila mnohem výrazněji. Dohnat kluky, kteří prošli akademiemi, by asi bylo nemožné. Vždyť do Jihlavy mne přivedl až na prahu osmé třídy spolu s trojicí polenských spoluhráčů trenér Miroslav Fuks starší. Ve Spartaku jsem pak rok odkopal jako stoper a zase jsem se vrátil domů, neboť z naší polenské čtveřice si v klubu ponechali pouze Dana Bratršovského. V Polné jsem jako dorostenec postupně začal nakukovat mezi chlapy a tak si na mne, a také na Milana Holase, v Jihlavě po třech letech zase vzpomněli. V létě 1995 totiž trenér Ladislav Novický dával dohromady starší dorost pro působení v nově vytvořené celostátní lize. Ale zase jsem zůstal pouze na roční hostování, které jsme završili záchranou ve čtrnáctičlenné I. lize.

Třetí návrat do Jihlavy nastal po dvou letech v létě 1998...
Pomohlo mi, že jsem se v Polné mezi dospělými přesunul z pozice stopera do útoku. Dařilo se mi střílet docela dost branek, těžil jsem z důrazu, výskoku a kvalitní hry hlavou. Díky tomu jsem se asi dostal i do hledáčku vedení FC PSJ. Tehdy jsem v Polné pracoval u soukromého truhláře a rozhodně jsem nepřemýšlel o dráze fotbalového profesionála. Jednou však u nás na zvonek zazvonili trenér Dan Matuška a sekretář Petr Šilhán a nabídli mi, zda bych nechtěl zkusit letní přípravu s třetiligovým „áčkem“. Já s tím po zralé úvaze souhlasil a potřetí se tak do Jihlavy vrátil. Bylo to lákavé a chtěl jsem se svojí pílí prosadit do velkého fotbalu.

Ty jsi ale hned nepodepsal profesionální kontrakt...
V třetiligových časech jsem fotbal kloubil se zaměstnáním. Až po postupu do II. ligy jsem v létě 2000 podepsal první profesionální smlouvu.

V FC Vysočina jsi působil nepřetržitě od léta 1998 po léto 2006. Na které období nejraději vzpomínáš?
Asi se neupínám k žádné sezóně, působení v Jihlavě mi vlastně splývá v jeden celek. Druholigové sezóny byly skoro všechny zhruba stejné, když jsme se pohybovali kolem šesté příčky tabulky. Výjimkou byl ročník 2004/05, kdy se podařil historický a nečekaný postup do I. ligy. Krásným bonusem byla samozřejmě následná sezóna mezi elitou nebo o dva roky dříve tažení národním pohárem, kde jsme vypadli až v semifinále. Osobně mi herně nejlépe vyšel ročník 2003/04, kdy jsem se stal nejlepším střelcem II. ligy.

Nemaloval sis, že tvůj návrat na Vysočinu z angažmá v Prešově bude vydařenější?
Neřekl bych, že jsem do návratu čekal více. Chtěl jsem v Jihlavě dohrát svoji profesionální kariéru a byl jsem tehdy rád, že si na mne ředitel klubu Zdeněk Tulis v září 2008 vzpomněl. Chtěl jsem být blíže své manželce a stavbě domu v Polné. V tom mi však hodně překážela více než 500 kilometrová vzdálenost. Devět hodin trvající cesty byly velice náročné a mnohdy i dobrodružné.

V útoku tehdy panovala velká konkurence. Na podzim kouč Karol Marko sázel na úspěšné duo Petr Faldyna – Michael Rabušic. V zimě Rambo odešel do Brna, ale zase se vrátil Pavel Simr, naskakovat začal talent Matěj Vydra a později i Standa Tecl. Většinou jsem tedy střídal a zasáhl jsem do 17 duelů, což jsem ale plně respektoval. Velká škoda, že jsme ročník 2008/09 nedokázali završit postupem do ligy a skončili jsme až třetí za Čáslaví, která poté licenci prodala desátému Slovácku... Já v létě 2009 odešel do mateřské Polné, abych uzavřel kruh své hráčské kariéry. A z profesionálního fotbalu jsem se vrátil do běžného pracovního života.

Zároveň jsi nastartoval svoji trenérskou dráhu. Směřoval jsi k ní nějak dlouhodobě?
Upřímně přiznávám, že vůbec. Ale po návratu do Polné situace vykrystalizovala tak, že jsem z pozice exligového hráče začal předávat zkušenosti a pomáhat trenérovi. Netrvalo dlouho a stal jsem se asistentem a později dokonce hrajícím hlavním trenérem. Navíc jsme s Polnou postoupili do Divize, což mne donutilo vystudovat trenérskou „A“ licenci.

Po letech u dospělých jsi přešel k polenské mládeži...
O tuto změnu jsem usiloval, neboť jsem se chtěl více věnovat svým dvěma synům. Přišlo mi, že budu u mládeže prospěšnější, než u mužského celku. Navíc mne tato práce mnohem více baví.

Jak došlo k tvému dalšímu fotbalovému návratu do Jihlavy?
Už v minulosti jsem na toto téma komunikoval s manažerem akademie Josefem Morkusem. Na jaře loňského roku pak s konkrétní nabídkou trenérského angažmá přišel tehdejší šéftrenér akademie Roman Kučera. Zaujala mne a tak jsem od léta 2019 nastoupil jako profesionální trenér akademie pro kategorii U12.

Naplňuje Tě tato práce? Splnila tvá očekávání?
Když škrtneme současnost, která není pro nikoho příjemná, tak má očekávání byla naplněna měrou vrchovatou. Možná i více. Výborný je kolektiv trenérů mládeže, funguje má spolupráce jak s kolegou Michalem Vejmelkou z U13, tak i s přímým nadřízeným Markem Háblem, od nichž se hodně učím. A hlavně mne hodně baví každodenní práce s klukama.

Uvažuješ o tom, že vystuduješ nejvyšší trenérskou licenci pro mládežnickou kategorii?
Do budoucna o tom určitě přemýšlím. Pokud bych se chtěl posunout do Regionální fotbalové akademie nebo k dorostu, tak by byla nutná.

V jakém tréninkovém režimu teď se svými svěřenci funguješ?
Celý žákovský úsek běží na bázi individuálních tréninků. Upozorňuji, že dobrovolných, nelze je nařizovat. Každý týden se společně s Michal Vejmelkou domluvíme na tréninkovém plánu a vypracovaný jej zašleme ke schválení Markovi Háblovi. Poté jej v sobotu či v neděli odesíláme klukům. Jde vlastně o tréninkovou inspiraci pro kluky, aby věděli, na čem mají v těchto omezených podmínkách pracovat a v čem by se mohli zlepšovat. Plán navíc zasílám i perspektivním žáčkům z našeho kraje, kteří jsou už nyní v hledáčku Regionální fotbalové akademie nebo k nám už dojíždí na tréninky.

Máš od svých žáčků zpětnou vazbu?
Ano, kluky o ni žádáme. Těší mne, že minimálně polovina z těch, co jim tréninky zasíláme, mi posílá fotky vyplněných plánů či z tréninkových aktivit, popř. mi od nich chodí videa. Věřím, že se brzy stejně přidají i ostatní.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies