Lovětínský: Byl jsem obyčejný kluk, který si chtěl zahrát dobrý fotbal

Michale, co říkáš na své vysoké umístění mezi středními záložníky v anketě o Jedenáctku dvacetiletí FC Vysočina?
Anketu jsem registroval. Myslím, že ji nejvíce sledovali mí svěřenci v Polné a asi mi poslali i dost hlasů. Byla kolem toho trocha hecování. Za své umístění mezi čtyřmi nejlepšími středními záložníky jsem moc rád, bylo nad mé očekávání. Když si uvědomím, jaká konkurence na tomto postu panovala a že přede mnou skončili Peťa Vladyka, Venca Koloušek nebo Jožo Urblík.

Jak se zpětně ohlížíš za svojí fotbalovou kariérou?
Jsem rád za to, co jsem na fotbalovém trávníku dokázal. Že jsem si v Jihlavě mohl zahrát nejen II. ligu, ale i nejvyšší soutěž.

Když jsi ve dvaadvaceti letech kopal za Třešť, tak to moc nevypadalo na prvoligovou budoucnost...
To vůbec ne, ani jsem neměl žádné velké ambice. Byl jsem obyčejný kluk, který chtěl mít slušné zaměstnání a zahrát si dobrý fotbal pro zábavu ve skvělé partě spoluhráčů. To, že z toho nakonec vyšlo sedm ročníků v ligovém fotbalu, je vlastně něco navíc.

Můžeš vzpomenout své třešťské začátky? Jak ses dostal na Bedřichov?
V Třešti jsem začínal v šesti letech s kamarády na pískovém hřišti místního Slavoje. Do Sokola Bedřichov jsem se dostal díky výběru do sportovních tříd do 5. třídy. Vzpomínám si, že jsem tam ani nechtěl jezdit. Máma mne musela první měsíce strkat do autobusu. Pro kluka z vesnice to prostě byl jiný svět. Nakonec toho samozřejmě nelituju, protože jsem na Bedřichově dostal velmi dobré fotbalové i životní základy od trenéra Miroslava Vítů. V žákovské kategorii jsme se čtyři roky poměřovali s těmi nejlepšími v Česku.

Po skončení 8. třídy jsi Jihlavu opustil a vrátil ses do Třeště...
Fakt si nepamatuju, jak to tehdy bylo. Na Bedřichově scházela návaznost ze silných žákovských týmů do vyšších dorosteneckých soutěží, tudíž pro mne asi bylo jednodušší vrátit se z hostování domů.

Tři a půl roku jsi kopal za Třešť a najednou se ti v zimě 1996 ozvali z Jihlavy...
Já tehdy nepřemýšlel, že bych hrál někde jinde. V Třešti mne to bavilo, navíc mne někdy v šestnácti posunuli k dospělým, kteří hráli 1.B třídu. Po půldruhém roce mezi muži mne ale z Jihlavy oslovil trenér Ladislav Novický, zda bych nechtěl jít hrát za ligový starší dorost. Já tehdy ani pořádně nevěděl, že působí v nejvyšší soutěži. Každopádně to byl krásný půlrok a jiný svět mezi nejlepšími v Česku. Když si vzpomenu, v jakých podmínkách a s jakým vybavením jsme trénovali nebo jezdili k zápasům... Přesto jsme se nakonec mezi čtrnácti nejlepšími dokázali zachránit na úkor Pardubic a Slavie Praha!

Nebylo po skončení dorostenecké kategorie ve hře setrvání v FC PSJ?
Tento moment mne dosud trochu mrzí. Jenže já byl v Jihlavě na hostování jen půl roku. Přestože náš ročník byl velmi silný a úspěšný, tak z něj tehdy do třetiligového „áčka“ posunuli jen čtyři hráče – Míru Šancla, Michala Holce, Dana Bratršovského a gólmana Pavla Pospíchala. A protože jihlavské „béčko“ tehdy nemělo patřičnou úroveň, tak my ostatní se rozprchli do regionálních klubů nebo jsme se prostě vrátili domů, což byl případ můj nebo Tomáše Kaplana. Paradoxně jsme to pak byli o devět let později z ročníku 1977/78 jen my dva, kdo si za Vysočinu I. ligu zahrál. Možná nám pomohlo, že jsme šli nahoru pozvolnými krůčky.

Po dalších dvou letech v Třešti přišel přestup do Luk nad Jihlavou. To asi byl důležitý krok, že?
V Třešti jsem zase hrál 1.B třídu, ale jednou za mnou přijel trenér Miroslav Fuks starší, který tehdy vedl Luka v župním přeboru, a domluvili jsme se na změně dresu. Nakonec jsem v Buwolu strávil krásné čtyři fotbalové roky. Ta soutěž už měla kvalitu a užil jsem si skvělou partu.

Přesto tě asi v lednu 2003 překvapil zájem divizního „béčka“ Vysočiny. Šel jsi tam s vidinou prosazení se do prvního týmu?
Bylo to trošku jinak. Fotbal v Lukách na úrovni přeboru, tedy 5. nejvyšší soutěže, z finančních důvodů skončil a já se tak zase vrátil do Třeště. Odehrál jsem tam podzim, když mne opakovaně oslovil Jindřich Březina, trenér divizní juniorky Vysočiny. Tentokrát jsem již neodolal a rozhodl jsem se jít za kvalitní soutěží, kterou jsem si chtěl zkusit zahrát. Nadále jsem ale fotbal chtěl kloubit se zaměstnáním. Vidina ligového „áčka“ ve mně tehdy rozhodně nebyla.

Na první druholigový start jsi nečekal dlouho, ovšem byl na dlouho poslední. Proč vlastně?
To je pravda. První tým trenéra Romana Pivarníka měl marodku a já byl v „béčku“ jeden z nejstarších, takže mne několikrát vzal na lavičku. Byl jsem tehdy jak v Jiříkově vidění, vůbec jsem to nečekal. Deset minut jsem odehrál při výhře nad juniorkou Olomouce, udělal jsem si výlet do Opavy a ještě jsem nasbíral pár minut při domácí prohře 0:1 se Spartou B. To bylo v prvním týmu na dlouho všechno.

Co bylo zlomové pro tvé prosazení do „áčka“ FCV?
Jaro 2003 a celý následný divizní ročník se mi dařilo. Dával jsem i dost branek a trenér Březina na mně stavěl hru. Jeho přímluva jistě stála za tím, že mi kouč Karel Večeřa dal na podzim 2004 šanci v „áčku“. Paradoxně jsem dříve do Jihlavy nechtěl jít kvůli osobě pana Březiny a v konečném účtování to byl on, kdo mi asi ve fotbalové kariéře pomohl nejvíce. Pan Večeřa určitě zpočátku nevěřil tomu, že by kluk z Divize mohl pomoci jeho postupovým záměrům. A vlastně jsem si to ani já nemyslel. Poprvé jsem naskočil až v 10. kole, ale poté už jsem nescházel v žádném utkání. K historickému postupu jsem navíc přispěl pěti brankami.

Postupová druholigová sezóna a následné premiérové působení mezi elitou pro tebe muselo být jako sen, ne?
Bylo to krásné překvapení asi nejen pro mne. Výhodou bylo, že jsem byl fotbalově otřískaný z nižších soutěží, měl jsem nějaké zkušenosti a pomohl i fakt, že jsem spoustu kluků v kabině znal z jednoho dresu ze zápasů „béčka“. Zásadní bylo, že náš tým fungoval nejen na hřišti. Panovala v něm zdravá atmosféra a jistě nám k postupu pomohla i úspěšná bodová série. Vše se událo strašně rychle. Když si občas vzpomenu, tak si říkám, jak jsme to tehdy mohli psychicky zvládnout tak lehce.

Na které momenty či duely nejraději vzpomínáš?
Určitě se mi vybavuje premiérový prvoligový duel na Strahově proti Slavii. V poločase jsme přišli do kabiny s vedením 0:1, ale obraz hry byl z naší strany špatný. Byli jsme jak na neskutečném kolotoči. V kabině jsme na sebe o přestávce s vyvalenýma očima koukali a říkali jsme si, zda vůbec můžeme v I. lize nějaký zápas vyhrát. Nakonec jsme na Slavii plichtili 1:1 a v lize jsme uhráli docela dost bodů. A všichni víme, co k záchraně scházelo... Rozhodně jsme v nejvyšší soutěži obstáli.

Postup do I. ligy přišel hrozně rychle a nečekaně, ovšem snaha o návrat tvé generaci nevyšla...
Postoupit v roli favorita je mnohem těžší, každý se na vás chce vytáhnout. Pokaždé nám to o něco uniklo. Nedokázali jsme udržet delší vítěznou šňůru, nezvládali jsme klíčové zápasy a pak už se to pod tlakem hrozně těžko honilo. Blízko jsme byli hned po sestupu za kouče Milana Bokši nebo o dva roky později za Karola Marka.

Neměl jsi někdy zaječí úmysly přestoupit do jiného klubu mimo Jihlavsko?
Já jsem patriot. Když jsme sestoupili, tak jsem nejvyšší soutěž chtěl pomoci vybojovat zpátky.

Za první tým Vysočiny jsi naposledy nastoupil ve svých jednatřiceti letech na podzim 2009, ale za juniorku jsi MSFL kopal až do června 2011...
Vždy pro mne bylo důležité hrát kvalitní fotbal, ze kterého budu mít dobrý pocit. I proto jsem se bránil odchodu někam do Rakouska. Po svém konci v „áčku“ jsem byl rád, že mohu plynule pokračovat v juniorce a postupně se tak připravovat na nový život. Zároveň jsem vystudoval trenérskou B licenci a mohl jsem v roli hrajícího asistenta trenéra sbírat první trenérské zkušenosti po boku Josefů Morkuse a Vrzáčka.

Jak se v dalších letech odvíjela tvá další hráčská a později trenérská dráha?
V létě 2011 mi skončila profesionální smlouva a já přestoupil do čerstvě divizní Polné. Zároveň jsem se zapojil do pracovního procesu. V Polné jsem vydržel hrát pět let, než mne zradilo koleno. Poté mi Jindřich Skočdopole, dlouholetý polenský starosta a šéf místního klubu, nabídl roli trenéra po končícím Láďovi Hekerlem.

Takže už jsi kopačky pověsil na hřebík?
Nene. Polná mne pustila domů do Třeště, kde máme hned tři týmy dospělých. Takže si vždy jdu o víkendu zahrát za mančaft, jehož duel zrovna nekoliduje s Divizí.

Máš další ambice jako kouč? Umíš si představit své trenérské působení třeba u mládeže FKM Vysočina?
Momentálně kroutím už devátý rok v Polné. Trénuji divizní „áčko“, což mi vyhovuje a plně se na to soustředím. Na žákovský fotbal bych rozhodně neměl tolik potřebnou trpělivost. Případné působení u dorostu bych v budoucnu nevylučoval. Ale tomu já rozhodně nechávám volný průběh.

Prošel jsi mnoha kluby Jihlavska. Na které spoluhráče či trenéry nejraději vzpomínáš?
Vážně bych na někoho nechtěl zapomenout. Znovu musím vyzdvihnout neskutečného fotbalového srdcaře Jindřicha Březinu. Obrovskou personou na hřišti i v kabině byl kouč Karel Večeřa. Na trávníku jsem se vždy skvěle cítil s Petrem Vladykou a mým kamarádem Petrem Faldynou. Oba jsou velcí fotbalisté a figurují v Jedenáctce dvacetiletí FC Vysočina oprávněně. Podobně bych ale mohl jmenovat spoustu dalších kluků, s nimiž mi bylo ctí nastupovat.

Daří se Ti v současné době po osobní i fotbalové stránce?
Pracuji jako zámečník. Jsem OSVČ, což v současné koronavirový době není zrovna ideální. Máme dcerku, která chodí do školky, takže se teď střídáme v jejím hlídání. Ale nějak to zvládáme. Hlavně, že jsme všichni zdraví.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies

• Yeni Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu
• Deneme Bonusu Veren Yeni Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler 2024