08.05.2020, Miroslav Fuks

Jiří Malínek: Měli jsme perfektní partu do fotbalu zapálených kluků

Jiří Malínek: Měli jsme perfektní partu do fotbalu zapálených klukůJeho dorostenecká a dospělá fotbalová dráha je spojená výhradně s FC Vysočina. Byl nedílnou součástí generace, která se podepsala pod nejvýraznější klubové úspěchy v první dekádě tohoto století, a najdete jen osm borců, kteří za FCV nastoupili do více utkání. Přesto se nelze ubránit přesvědčení, že kariéra křídelníka Jirky Malínka měla být mnohem delší a úspěšnější.

 

Někomu prostě kariéra vyjde, někomu ne. Beru to jako realitu, už je to dlouho. Fotbalové sny mne už dávno opustily a rozhodně mne to netrápí. Měl jsem prostě smůlu, možná jsem mohl být důslednější v otázce rehabilitace.

To musel být šok, když jsi už v pětadvaceti letech skončil s profesionálním fotbalem. Tehdy jsi měl být na vrcholu...
Šok to nebyl, protože jsem se zranil stejně, jak desítky či stovky hráčů. Myslel jsem, že léčba bude mít standardní průběh a zase se vrátím na trávníky. Tehdy jsem rozhodně nepředpokládal, že to bude znamenat předčasný konec kariéry.

S fotbalem jsi však poté úplně neskončil, že?
K fotbalu jsem se vrátil na jaře 2009, kdy jsem se v několika zápasech rozehrával v Koutech hrajících I.A třídu. Koleno drželo, tudíž jsem v létě 2009 přijal nabídku divizního Žďáru, kam jsem šel za svým dlouholetým kamarádem Petrem Heidem. Tam to bylo perfektní. Se Žďárem jsme postoupili do MSFL, ale tu jsem si zahrál jen na podzim 2012. S ohledem na pracovní vytížení a zdravotní stav jsem v lednu 2013 zvolil působení v Rakousku. Tam jsem ale kopal jen dva měsíce, protože jsem se znovu zranil a musel jsem na další operaci. V pořadí čtvrtou a již poslední.

Hraješ ještě někde?
Občas si s kamarády zahraji malou kopanou. Vždy podle toho, zda mne zrovna koleno bolí nebo ne. Jednu dobu jsem se cítil tak dobře, že jsem přestoupil do Rudolce. Obce na cestě z Polné do Žďáru. Tam jsem před půldruhým rokem odehrál jen dva poločasy, než se koleno zase výrazně ozvalo. Teď ho mám zase dobré, tak jsem přemýšlel, že si přijedu kopnout, ale epidemie, která zastavila všechny soutěže, mi v tom zabránila. Uvidíme, co bude na podzim.

Čemu se dnes věnuješ, jak žiješ?
S manželkou máme malého syna a momentálně žijeme v Praze. Pracuji na Energetickém regulačním úřadě. A rozhodně jsem nezanevřel na sport. Dost běhám, jezdím na kole, hraju tenis.

Takže jsi zakotvil v hlavním městě?
Právě, že ne. V současné době v rámci mé práce vážně uvažujeme o návratu do Jihlavy. Moc bych o to stál.

Vraťme se k tvým fotbalovým začátkům. Pocházíš z Dačic?
První fotbalové krůčky si nepamatuji, ale určitě mne na hřiště přivedl táta, který za Dačice hrál.

Jak ses zkraje roku 1997 dostal do Jihlavy?
V zimě jsme hráli halový turnaj a našim soupeřem byli i starší žáci Jihlavy. A právě po turnaji mne a mé rodiče oslovil jihlavský trenér Miroslav Fuks. Zaujalo mne to a tak mne rodiče celé jaro vozili do Jihlavy. V létě jsem přešel do dorostenecké kategorie a zároveň jsem v Jihlavě nastoupil na střední školu a internát.

Vybavuješ si dorostenecká léta v FC Vysočina? Kteří trenéři tě vedli?
Byli vlastně jen dva – Miroslav Vítů a Tomáš Jansa. Vždy jsem šel se svým ročníkem, přičemž v mladším dorostu jsme hráli nejvyšší soutěž a ve starších bohužel jen II. ligu. Velká škoda, že jsme v létě 2000 nezvládli baráž o postup proti Opavě. Místo toho jsme dominovali v jižní skupině Moravskoslezské ligy. Aspoň jsme si tam zvedali fotbalové sebevědomí a stříleli jsme hodně branek.

Do druholigového „áčka“ jsi naskočil velmi brzy. Jak těžko to pro tebe tehdy bylo?
Ve II. dorostenecké lize jsem střílel hodně branek a tak si mne všiml i trenér druholigového „áčka“ Miloslav Machálek. Bylo mi čerstvě osmnáct let, když mne někdy v polovině září 2000 poprvé vytáhl na první trénink. O pár dnů později jsem odehrál první minutky ve II. lize. Doma jsme s Mostem prohráli 0:1. V ročníku 2000/01 jsem pendloval mezi dorostem a „áčkem“, kde jsem plnil roli střídajícího hráče. Připsal jsem si 12 startů, ale v základu jsem byl jen dvakrát.

Byl to samozřejmě velký výkonnostní skok, hlavně po stránce silové. Při aklimatizaci v týmu mi určitě pomohlo, že v kádru byli i moji vrstevníci Lukáš Vaculík a od jara 2001 i Ondra Šourek.

Jedno zranění tvůj fotbalový rozlet zabrzdilo v ročníku 2002/03, že?
Přiznám se, že toto si detailně nevybavuji. Mám pocit, že větší či menší zranění jsem prodělal každou sezónu. Paradoxně krom prvoligového ročníku 2005/06. Pravdou je, že v sezóně 2002/03 jsem naskočil až v říjnu a připsal jsem si pouze 11 startů. Alespoň jsem se dočkal premiérové branky – květnu 2003 v domácím utkání do sítě Neratovic.

Jak jsi tehdy snášel svoji roli hráče na pomezí základní sestavy a lavičky?
Rozhodně dobře, vždy jsem byl dlouho nejmladším či jedním z nejmladších členů kádru. Vnímal jsem, že moje tehdejší výkonnost na základ nebyla. Pokud jsem byl fit, tak jsem se v herním rytmu udržoval díky přeborovým a poté divizním zápasům juniorky.

V týmu ses stabilně zabydlel až za kouče Netoličky, s nímž přišel i první výrazný klubový úspěch...
Za pana Netoličky jsem toho už odehrál více a zaznamenal jsem i tři druholigové branky. U slavného pohárového tažení jsem na hřišti byl jen na podzim, kdy jsme postoupili přes Slavii Praha a Plzeň. U jarního čtvrtfinále s Teplicemi jsem nebyl a semifinále na Baníku jsem strávil celé na lavičce.

A pak přišly dva krásné a úspěšné roky pod vedením Karla Večeři. V čem podle tebe byla největší síla mužstva?
Vlastně až za pana Večeři jsem měl pocit, že jsem se stal stabilním členem sestavy. Přitom podzim 2004 nezačal nejlépe. Nesbírali jsme body, mně se herně příliš nedařilo a spíše jsem střídal. Pomohly mi však vydařené duely v „béčku“ a tak jsem dostal šanci v základní sestavě při duelu na Žižkově. Ten byl vítězný a podle mnohých i zlomový pro úspěch sezóny, na jejímž konci byl historický postup do I. ligy.

Na úspěších měl velkou zásluhu kouč Karel Večeřa. A hodně pomáhalo, že jsme měli perfektní partu do fotbalu zapálených kluků, kteří se chtěli prosadit. Myslím, že ani v nejvyšší soutěži jsme ostudu neudělali.

Na který duel z tohoto období nejraději vzpomínáš?
V hlavě mi naskakují spíše některé momenty, které se mi výrazně povedly nebo naopak. Třeba můj výkon v Blšanech, kde jsme remizovali 2:2, anebo naopak závěr jara ve Zlíně, kde jsem šel za stavu 1:1 v poslední minutě sám na gólmana a neproměnil jsem. Pokud bychom tehdy zvítězili, tak by Plzni asi ani výhra v posledním kole na Spartě nepomohla...

Už jsi to naznačil - v nejvyšší soutěži se ti dařilo, ovšem scházela ti gólová produktivita...
Je to tak. Ve II. lize jsem skóroval jen sedmkrát a v nejvyšší soutěži přes řadu příležitostí ani jednou.

Přesto na tebe přilétla nabídka na přestup z Mostu, kterou tehdy klubové vedení odmítlo. Jak to tehdy bylo?
Most tehdy zkraje podzimu do Sparty prodal krajního záložníka Poláčka a hledal náhradu. Nám se dařilo, tak jsem je asi zaujal. Pan Tulis mi tehdy řekl, že je na mne nabídka a zda mám zájem přestoupit do srovnatelného českého klubu. V daný moment jsem neviděl důvod, proč bych měnil dres. Přestože jsme nakonec, na rozdíl od Mostu, sestoupili, tak toto mne nemrzí. Spíše trochu lituji, že jsem po sestupu na podzim 2006 odmítl nabídku pana Večeři, který odešel trénovat Baník, abych to v Ostravě zkusil. Přestože jsem tehdy ve II. lize za pana Bokši nastupoval málo, tak jsem tuto možnost odmítl. Nechtělo se mi za dané situace opouštět tým, takže ani na jednání klubů nedošlo. Možná jsem tehdy měl mít více odvahy, zvlášť s ohledem na to, k čemu došlo na jaře...

Dostáváme se tak k tvému osudnému zranění. Jak k němu došlo?
Postupně jsem se na konci podzimu a zkraje jara prokousal do základní sestavy. Bojovali jsme o návrat do I. ligy a v dubnu 2007 jsme hráli důležité utkání na Žižkově. Zhruba po hodině hry jsem se u lajny zapřel, abych protihráči zablokoval míč mířící do autu. Šlo o normální souboj, při němž do mne hráč zezadu strčil, a mne se propnulo koleno. Nebylo to ani bolestivé, jen mi po dvou hodinách oteklo koleno. Nic nenasvědčovalo tomu, že toto zranění bude mít pro moji fotbalovou kariéru fatální následky.

Proč silný tým trenéra Milana Bokši nedokázal postoupit?
Ve II. lize jsme prakticky vždy byli v pozici celku, který neměl co ztratit. V prvních letech jsme se v pohodě pohybovali kolem 6. místa a později jsme bez velkých očekávání či tlaku vedení začali více útočit na přední příčky. Nečekaně jsme v roli outsidera postoupili do ligy a stejnou nálepku týmu, který mohl jenom překvapit, jsme měli i mezi elitou. Jenže po sestupu jsme najednou byli favority my a každý od nás očekával okamžitý postup. Ty zápasy najednou byly úplně jiné, přišel mnohem větší tlak a soupeři si na nás dávali velký pozor.

Jak probíhala léčba?
Brzy po zranění jsem šel na artroskopii a později jsem podstoupil plastiku křížového vazu, která problém měla vyřešit. Jenže já se stále necítil zcela zdráv, koleno mi stále otékalo. Mezitím mi v FC Vysočina ke konci roku 2007 končila smlouva a já její prodloužení odmítl s tím, že bych to chtěl zkusit jinde. Dostal jsem nabídku od trenéra Mazury, který vedl Trnavu. Nastoupil jsem tam do zimní přípravy, jenže koleno se po necelém týdnu při zátěži ozvalo. Neprošel jsem zdravotními testy a musel jsem znovu na operaci.

Co říkáš na další vývoj FC Vysočina? Jak často se dostaneš ke sledování jihlavský zápasů?
Klub mám stále v srdci, a pokud jsem byl v Jihlavě, tak jsem chodil na zápasy. Veškeré dění sleduji a jsem v kontaktu s Tomášem Kaplanem, Ondrou Šourkem, občas i s Lukášem Vaculíkem, předtím s Michalem Vávrou. Vnímám, že klub se po skončení výrazné a dlouholeté podpory PSJ dostal do nelehké ekonomické situace. To se logicky muselo projevit. Přesto klobouk dolů, jak se klub drží. Ostatně, moc nechybělo, aby se i v šestém roce mezi elitou zachránil nebo poté po roce přes baráž postoupil.

Věříš, že by současný tým mohl nejvyšší soutěž na Vysočinu vrátit?
Předně doufám, že se ligové soutěže zanedlouho znovu rozběhnou. Současný tým trenéra Radima Kučery má kvalitu a já věřím, že o postup zabojuje. Bude zajímavé sledovat, jak se nejen Vysočina vyrovná s náročným rychlým sledem zápasů bez divácké kulisy.

 
Aktuálně

Tři body zůstávají na Vysočině!

Jihlava vstoupila do nové sezony vítězstvím 2:1. O první branku se postaral Jakub Selnar. Ve druhém poločase zvýšil vedení domácí Vysočiny Luis Arroyo. Hosté korigovali výsledek po standardní situaci v 90. minutě a snížili na 2:1. Vysočina si pohlídala závěr utíkání a připsala si první 3 body do tabulky. Celý článek

 
Servis
V tento den před lety
 
Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2021 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.

 
 
 
 

Akcionáři klubu

Generální partner klubu

Hlavní partneři klubu

Významní partneři klubu

Partneři klubu

Mediální partneři klubu