19.01.2007, Jihlavský DENÍK - Michal Remeš

Caha: Bezvěrce mají za vyvrhele

Caha: Bezvěrce mají za vyvrheleTeherán/Jihlava - Jako by se naučil cestovat v čase. Robert Caha žije ve 14. století. Přesněji v roce 1385. Takový letopočet se píše v zemi, kde se živí fotbalem: v Íránu.

„Když jsem vloni řekl, kam minimálně na rok půjdu, máma brečela. Teď už přemýšlí o tom, že by se za mnou přiletěla podívat,“ vypráví třicetiletý rodák z Jihlavy.

 
Máte za sebou deset měsíců daleko od domova. Jak se Středoevropanovi, navíc fotbalistovi, žije v islámské zemi?

Je tady úplně jiný svět. Ale co se týče bezpečnostní nebo politické situace, tak je to úplně v klidu. Nejsou vůbec žádné problémy. A kolem fotbalu je obrovský boom. Na naše nejlepší zápasy chodí sto tisíc lidí, což je příjemná změna.

Vyzkoušel jste si už angažmá v Číně a Bulharsku, zajímaly se o vás i kluby z Polska nebo Izraele. Přesto - byl jste v Íránu něčím zaskočen? Objevilo se něco, na co se „normálnímu“ člověku těžko zvyká?

Pro mě snad ani ne. Horší to asi bude pro přítelkyni, která se má za mnou brzy vypravit. Ženy se tady musí vyrovnat s řadou věcí. Musí nosit šátek na hlavě, což platí bez výjimky také pro cizinky. A například mají i zakázáno chodit na fotbal.

Vám vůbec nedělá problém přechod do neznámého prostředí?

Spíš naopak, láká mě poznávat něco nového. Kdybych se mohl vrátit zpátky, možná bych vyměnil pár let v české lize za nějaké angažmá v zahraničí. Tam je to úplně o něčem jiném.

Takže plánujete, že byste se za rok nebo za dva vypravil zase do jiného koutu světa?

(úsměv) Všechno bude záležet hlavně na zdraví. Letos mi bude jednatřicet, uvidíme. Nemá cenu nic plánovat, protože člověk ani neví, co bude zítra. Ale dokud to půjde, chtěl bych hrát. A jestli to bude v Íránu, nebo někde jinde...

Když se řekne Írán, většině Čechů maličko naskočí husí kůže. Podle vás se nemusí bát vyrazit do těchto končin třeba na dovolenou?

To určitě ne. Jenže pokud nechcete jet s cestovní kanceláří, je trošku obtížné sehnat víza. Ale všechno se dá vyřídit. Jinak bezpečnostní situace je tady opravdu normální. Jako v Evropě. Byl jsem před časem i na testech v Izraeli - a to je nesrovnatelné. Tam byly samé kontroly. Zastavili vás na ulici, koukali vám pod auto, do kufru... Tady je to v klidu.

Nicméně sousední země - Irák nebo Afghánistán - jsou rizikovější. Vnímá člověk nějaké potenciální nebezpečí?

Když mám mluvit za sebe, v Teheránu se mě nedotýká vůbec nic. Třeba nedávná poprava Saddáma Husajna se na normálním životě nijak neprojevila. Jako bych všechno sledoval v Jihlavě u televize. Jen co jsem se bavil s lidmi z české ambasády, po karikaturách proroka Mohameda, které se objevily v evropském tisku, byly nějaké nepokoje u jednoho velvyslanectví.

Neříkejte, že jste za celou dobu neměl žádný problém způsobený odlišnou mentalitou, náboženstvím...

No, přece jen něco bylo. Největší hloupost jsem udělal, když jsem jednomu taxikáři řekl, že nevěřím v žádného Boha. Byl jsem pro něj největší vyvrhel. To už jsem mu měl raději říct, že jsem Žid.

Kde vůbec bydlíte, v nějaké poklidně čtvrti?

Mám pronajatý byt v severním Teheránu, což je nejlepší místo. Jsem kousek od ambasád, takže mi nic nechybí.

Jaký je obecně život v islámském velkoměstě?

Když člověk pomine zácpy a smog, tak normální. Jenže ty zácpy jsou hrozné. Člověk jede z tréninku dvě a půl hodiny trasu, kterou by normálně zvládl za třicet pět minut.

Co v autě při dopravním kolapsu děláte? Posloucháte hudbu?

Já jezdím s řidičem, nemám svoje auto. Takže čtu noviny nebo spím.

Nezkoušel jste se projet sám?

Ne, ne, ne, bylo by to zbytečné. Když něco potřebuju, zavolám řidiči a on přijede. Člověk se alespoň nemusí nervovat, protože v Íránu se jezdí absolutně bez předpisů. Kromě největších křižovatek neznamená červená nic. Prostě chaos.

Auto s řidičem vám poskytuje klub?

Přesně tak, o hráče se starají výborně. Dokonce dvakrát denně posílají jídlo, aby člověk nemusel nic dělat. I když jejich jídla se nedají jíst pořád, protože je to vesměs to samé: rýže - kuře, rýže - hovězí... Ale servis od klubu je perfektní.

Íránská kuchyně vás tedy neoslovila?

Na mě je trošku jednotvárná. Nejraději mají kebab, říkají tak jakémukoliv opečenému masu. Nicméně v obchodech se dá sehnat všechno, tedy kromě alkoholu. Je tady totiž absolutní prohibice, ani na hotelích pro cizince alkohol není. Oficiálně se k němu nedá dostat. Jen na černém trhu.

Jak jste tenhle problém vyřešil? Dá se něco přivézt, nebo jste se spolehl na nelegální cestu?

Přivézt se dá těžko, na letišti jsou přísné kontroly. A abych to někde schovával... Popravdě ani nemám potřebu. Jen když jsem občas zašel na českou ambasádu, kde je výborná parta, jedno dvě piva jsem si dal.

Takže když dostanete chuť na pivo, zaklepete na dveře ambasády?

Dalo by se to tak říct. (smích) A kamarády máme také na té slovenské... Ale vážně: dokonce i spoluhráči mi nabízeli, jestli si nechci nějaký alkohol koupit. Jenže člověk, když je v bytě sám, nemá ani chuť se napít. Nejsem na tom tak špatně, abych seděl doma u litru whisky.

Jaký má váš klub rozpočet, když platí fotbalistům tolik věcí kolem?

To nikdo neví. Klub funguje ze státních peněz a nikdo přesně neřekne, na kolik přijde roční rozpočet. Jakmile dorazí peníze od vlády, jednoduše se rozdělí.

Platy hráčů jsou zřejmě nesrovnatelné s tím, na co jste byl zvyklý například z domácí ligy. Jinak byste se asi nevypravil do takové dálky...

S Českem jsou opravdu nesrovnatelné. Navíc je výhoda, že jsem v Íránu rezident a daně platím tady. Obstarává to za mě klub, což je u nás doma nemyslitelné. Jako OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná - pozn. red.) jsem si platil daně sám.

Jak jste se srovnával s jiným podnebím, horkem? O vás bylo známo, že i v mrazu hrajete v krátkých rukávech...

Přes léto jsou padesátistupňová vedra, takže to byl trošku skok. Ale na teplo se příjemně zvyká. I když momentálně tady panuje větší zima než v Čechách. Jsou tady i krásné hory a lyžování teď - na rozdíl od Evropy - frčí. S počasím jsem tedy problém neměl, horší je to s nadmořskou výškou. Někde jsou stadiony i kolem dvanácti set metrů nad mořem. Chvilku trvá, než se člověk aklimatizuje.

Na lyžích už jste byl?

Zajel jsem se do jednoho střediska kouknout, ale ještě jsem nelyžoval. Máme to zakázáno od trenéra. Takže jsem se byl jen podívat.

Opravdu se vydržíte jen dívat?

(úsměv) Ne, určitě si zalyžuju. Náš trenér je Turek, snad si to někde nepřečte.

Nakousli jsme i jazykové rozdíly, jak jste na tom? Domluvíte se bez problémů?

Anglicky se domluvím, s farsí (perština, úřední jazyk - pozn. red.) je to trošku složitější. Začínám rozumět, ale že bych si popovídal, to ne.

Když se vrátíme k fotbalu: je v Íránu v něčem jiný?

Myslím si, že technická vybavenost fotbalistů je na mnohem vyšší úrovni než u nás, jenže velké problémy mají s taktikou. Hned je vidět, kdo má trenéra cizince. Takový tým jde okamžitě nahoru. Ale Íránci jsou pracovití, potenciál mají obrovský.

A jací jsou fanoušci? Poznávají vás na ulici, oslovují vás?

Vzhledem k mé vizáži jsem nepřehlédnutelný. Takže mě docela poznávají. I moji spoluhráči, Íránci, jsou v Teheránu velice populární. Každopádně je zájem fanoušků příjemný.

Hrajete za Persepolis, který v uplynulých jedenácti letech získal pětkrát titul. Tlak, abyste byli úspěšní, je asi velký...

Tak určitě, cílem je skončit první v lize nebo vyhrát pohár, protože vítěz jde automaticky do asijské obdoby Ligy mistrů. Což je sice stejný název, ale soutěž je neporovnatelná s evropskou Ligou mistrů. Penězi, vším. Je to spíš taková propagace fotbalu v Asii. Nicméně tlak, abychom se tam dostali, je obrovský.

Všude se o vás píše jako o Rudé armádě...

Přitom nejde o armádu, je to jen přezdívka. Jsme jeden ze dvou státních klubů v Teheránu: my jsme Persepolis, červení, Esteghlal jsou modří. Takže půlka města je červená a půlka modrá. To by se vlastně dalo říct o celém Íránu, fanoušky máme všude. Při podpisu smlouvy mi říkali, že jich mají po celé Asii několik milionů.

Příznivci jsou tedy rozdělení jako v Česku, kde každý fandí buď Spartě, nebo Slavii?

Určitě. Super je, že i když přijedeme ven, naši fanoušci tvoří v hledišti většinu. Takže vlastně hrajeme pořád doma.

Chodí na vás desetitisícové návštěvy. Neměl jste s tím zpočátku problémy, nerozklepala se vám kolena?

Už mám něco za sebou, tak je to spíš příjemná motivace. Člověk se na skvělou atmosféru těší. Nutí vás hrát naplno devadesát minut.

MICHAL REMEŠ

KDO JE ROBERT CAHA?

- Třicetiletý rodák z Jihlavy, profesionální fotbalista.

- Odchovanec někdejšího Spartaku, nyní Vysočiny. Levý obránce.

- První ligu si poprvé vyzkoušel v dresu Baníku Ostrava, později hrával i za Olomouc.

- Bohaté zkušenosti má ze zahraničí. Působil v čínském Shenyangu, bulharském CSKA Sofi a, nyní hraje íránskou ligu za Persepolis.

 
Aktuálně

Zvolte levého záložníka pro Jedenáctku dvacetiletí FCV!

Už sedmým hlasováním pokračuje anketa fanoušků a návštěvníků klubového webu, z níž vzejde vskutku exkluzivní a reprezentativní „Jedenáctka dvacetiletí“! Děje se tak u příležitosti 20. výročí vzniku akciové společnosti FC Vysočina Jihlava a dvaceti let působení klubu v českých ligových soutěžích. Pro tu nejlepší zálohu nyní hledáme levého... Celý článek

 
Servis
V tento den před lety
 
Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2020 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.

 
 
 
M-soft
 

Akcionáři klubu

Hlavní partneři klubu

Významní partneři klubu

Partneři klubu

Mediální partneři klubu