Nejúspěšnější obchod se dělá, když jdete proti proudu, říká Vaculík

Jihlava – Jeho podíl na postupu FC Vysočina do první fotbalové ligy není o nic menší než ten, který dali úspěchu přímo na trávníku samotní hráči. Přesto jako by stál při všech dosavadních oslavách trochu stranou.
František Vaculík je šéfem PSJ a.s., tedy hlavního akcionáře jihlavského fotbalového klubu, a do FC Vysočina investoval za poslední roky pořádnou hromadu peněz.

„Samozřejmě jsem moc rád, že se nám letos konečně povedlo splnit společný cíl. I když jsem si myslel, že to bude podstatně jednodušší,“ přiznává rodák z Vyšné Jedlové na Slovensku.

Je tím vaše radost malinko zkalená?
Ne, tím chci říct, že hranice mezi úspěchem a neúspěchem je hrozně tenká. Stejně jako v životě i ve sportu platí, že předpoklady jsou jedna věc a realita potom druhá. Věřil jsem, že tenhle tým dokáže sezonou projet v klidu, jenže ono to tak úplně nebylo.

Jak jste tedy nakonec oslavoval?
Na jedné straně jsem hodně emotivní člověk, ale přiznám se, že pro mě veškeré oslavy skončily ten den, kdy se dohrál rozhodující zápas. Byl jsem asi hodinku s hráči, poděkoval jim – a teď už je to zase jenom o práci. Protože jeden krůček se povedl, ale další nás teprve čekají. Oslavy nechávám na hráčích, ať si je pořádně užijí.

Postupové plány si FC Vysočina dával na začátku každé sezony, ale vyšly až letos. Spadl vám velký balvan ze srdce?
Takhle já to vůbec neberu. Vždycky se vám v životě víc věcí nepodaří, než podaří. Jako nějaký kámen jsem to určitě nevnímal. Postup je fajn, ale dobře mi to napsal můj firemní „finančák“: Gratuluju, i když pro nás to v podstatě znamená, že máme o problém navíc.

Sponzoři pro první ligu by se snad měli shánět snadněji, nebo ne?
To se teprve uvidí, ale asi ano. Je totiž pořádný rozdíl mezi tím, jestli někoho můžete vzít na Spartu, nebo tam, kde je jednoduše řečeno jen vysoká tráva.

Když se ještě ohlédneme zpátky: za poslední roky se vystřídala v Jihlavě řada hráčů i trenérů, ovšem ředitel Zdeněk Tulis ve funkci setrvával. Uvažoval jste někdy o změně také na jeho pozici?
Víte, já jsem dost konzervativní člověk – mám celou dobu jednu manželku a jsem s ní moc rád, mám pořád stejné telefonní číslo a byl jsem za svůj život jen ve dvou firmách. Z toho od roku 1990 ve vlastní.

Jinými slovy nemáte změny rád...
Někdy jsou nutné, ale pokud moji nejbližší spolupracovníci nedělají podrazy a jejich chyby nejsou takové, že mohou škodit, tak se s nimi snažím pracovat. Pan Tulis je tady od začátku, má charakter a pro fotbal v Jihlavě odvedl kus práce.

Znamená to, že v roli ředitele klubu zůstane i v první lize?
O tom budeme teprve jednat, protože mu k poslednímu červnu vyprší smlouva. Samozřejmě se občas o některé věci přeme a moje představy o řízení firmy jsou jiné, ale za sebe říkám, že mám zájem, abychom ve spolupráci pokračovali.

Jak je těžké ve chvílích, kdy se třeba nedaří, nepodlehnout tlaku fanoušků či médií a trvat si na svém výběru?
Kdybych měl vždycky jednat podle toho, co chtějí média, fanoušci či případně zaměstnanci, tak… To já prostě nedělám. Vím, že i teď může nastat problém, až budeme řešit kádr. Je tu skupina hráčů, kteří vybojovali postup, ale stejně jako oni mají právo se rozhodnout, zda chtějí v Jihlavě zůstat, tak i klub má právo jim smlouvu nenabídnout. Musíme zvážit, kdo na první ligu má.

Asi vás čeká nejeden vnitřní boj, je to tak?
Přesně. Řeknete si: Ale vždyť on tady něco odvedl. Jenže to rozhodnutí padnout musí. A za půl roku se nás nikdo nebude ptát na zásluhy, ale na výsledky v čase. My už musíme být dál, až v roce 2013 nebo dokonce 2014. Přivedete super hráče, jako je třeba Jarda Blažek. Skvělý v bráně, výborný do kabiny, ale už taky víte, že není nemladší a že k němu musíte vzít mladé kluky. Nejlepší by bylo, aby vedle něj rostli, jenže on se vám taky může za pár týdnů zranit.

Abychom vše shrnuli: na názory médií či fanoušků tedy při rozhodování ohled neberete…
Nemůžete dělat věci jen podle toho, co si myslí okolí. To v byznysu nejde. Nejúspěšnější obchod se dělá, když jdete proti proudu. Ale zase to není tak, že byste veřejnost a své okolí neměli poslouchat vůbec. Jde jenom o to si říct, kdo vlastně to okolí tvoří, jaké má informace a motiv. Navíc zásadní rozhodnutí vznikají po důkladném projednání v řídících orgánech.

Když byla Jihlava v první lize naposledy, vydržela v ní jen jednu sezonu. Existuje nějaké poučení, aby se podobná situace neopakovala?
Všimněte si, že se často říká – musíme se poučit z chyb. A nejlépe z cizích, protože vlastní moc nebereme. Já si ale myslím, že bychom měli spíš vycházet z úspěchu. Navíc tehdejší situace a ta letošní jsou naprosto odlišné. Nechci snižovat minulý úspěch, ale vezměte si, že při prvním postupu jsme po sedmi kolech druhé ligy byli poslední. Tenkrát za mnou přišel pan Tulis, že by asi byla potřeba změna trenéra. A pan Večeřa sám nabídl svůj odchod.

Vy jste však jeho rezignaci nepřijal…
Já jsem poměrně klidný člověk, ale když vybuchnu, tak to stojí za to. Tenkrát ode mě oba dostali hrubě vynadáno. Hodně důrazně jsem jim řekl, ať pracují dál. No vidíte, a ono se nám nakonec povedlo postoupit. I když jsme na to nebyli připraveni.

Vy tedy věříte, že tentokrát se sestup po roce nebude opakovat?
Já si nikdy nepřipouštím neúspěch. Na druhou stranu to možná bude znít divně, ale i kdyby se to náhodou stalo, tak co? Nemělo by to být tak, že se má někdo stresovat. Svět kvůli tomu neskončí.

Myslet pozitivně je určitě dobré, ale není záhodno si také uvědomit důsledky případné prohry, neúspěchu?
Jak už jsem říkal - víc věcí se nám v životě nepovede, než povede. Podívejte, naše firma dá třeba deset nabídek, ale z toho nakonec vyjdou jen dvě zakázky. A to může být frustrující. Ale pokud spadnete, tak záleží na tom, jestli rezignujete, nebo ne. V Česku jsou teď před námi minimálně dva těžké roky ve stavebnictví. Lze předpokládat, že zkrachuje řada firem. Nedávno jsem byl na setkání největších stavebních společností u nás a v životě jsem neviděl tolik skepse od chlapů, kteří už něco dokázali. Máme proto rezignovat a z oboru raději utéct?

Proč jste si vlastně vybral právě stavebnictví? Pocházíte z vesnice, tak by se spíš dalo očekávat, že budete mít blíž k zemědělství...
Ale já žil na vesnici jen pět let, pak jsme se přestěhovali a na Slovensko jsme za babičkou a dědou jezdili už jen o prázdninách. Vždycky mě navíc bavila matematika i fyzika a postupem času mě chytla také stavařina. Je to technický obor, ve kterém je i kus umění.

Vlastní firmu máte už víc než dvacet let, dovedete si představit, že z toho kolotoče jednou vystoupíte?
Měli jsme nějaké nabídky a vlastně ještě máme, abychom firmu prodali. Ano, může to být lákavá představa, že budete cestovat a užívat si, ale nás to pořád ještě baví. Kdybychom uvažovali, že skončíme, nedělali bychom fotbal, ani bychom s dcerou neplánovali stavbu centra pro autistické děti a řadu dalších věcí.

Žádnou výraznou změnu, která by se dotkla osobního života, v nejbližších letech neplánujete?
Nikdy nevíte, co se může stát. Mě by třeba ještě bavilo studovat některé obory, jít na školu. Nebo třeba jednou dělat fotbal jako trenér. Tím pořád vyhrožuju. Jak říkám, zatím dělám, co mě baví. Jediné, co mě baví čím dál míň, je politika.

To znamená, že o politické kariéře neuvažujete?
Ne. Vezměte si třeba, že budete na radnici s radou, kterou jste si nevybral. Nebudete obklopený svými lidmi, ale těmi, které vám někdo jiný nanominoval. Zkrátka cítím, že i přes to, co jsem všechno zažil a kolik jsem toho na cestách mohl poznat a porovnat, tak bych byl v politice asi příliš naivní na to, abych dokázal cokoliv změnit na globální úrovni. Takto mám možnost aspoň částečně ovlivňovat věci v mém nejbližším okolí.

Vraťme se zpátky k jihlavskému fotbalu. Postoupili jste do nejvyšší soutěže, ale ne všichni sportovní fanoušci z krajského města jsou nadšení. Mají pocit, že tím utrpí hokejová Dukla, která má v Jihlavě velkou tradici…
Měl jsem na tohle téma řeč třeba s panem Augustou (bývalý útočník Dukly a později trenér reprezentace – pozn. red.). Snažil jsem se mu vysvětlit, že je nesmysl to takhle dělit. Když dneska vezmu strukturu financování, tak fotbal v Jihlavě je z větší části zajištěný z peněz mimo Vysočinu.

Ale určitě se setkáváte se žádostmi od fanoušků Dukly, abyste opustil fotbal a zaměřil svoji pozornost na hokej, ne?
Jasně, píšou mi, že by Dukla potřebovala takového sponzora. Ale my podporujeme i hokej. Jsme dokonce snad třetí nejdůležitější partner klubu. Já si totiž myslím, že by si Vysočina zasloužila jak nejvyšší fotbalovou soutěž, tak i hokejovou. K tomu ovšem budou muset v Dukle najít partnera, jako se to podařilo třeba v Kometě, kde teď vládne neskutečná euforie.

Jenže takových sponzorů moc není. Co je potřeba udělat ještě víc, než jen patřičně dlouho „otravovat“?
Když se znovu vrátím k brněnské Kometě, tak tam to byla velká zásluha primátora Brna a rady města. Hledání partnerů si vzali jako úkol a to pomocí prosazování filozofie: chcete být partnery v byznyse, tak pomožte hokeji. My chceme, aby dávaly firmy peníze do sportu nebo kultury, ale tak najděme způsob, jak můžou i vydělávat. Jen těžko se bude hledat partner, pokud mu nemáte co nabídnout.

Vaculík: Fotbal i hudba vás můžou hodně ovlivnit

Jihlava – Šéfuje stavební firmě, která patří k nejvýznamnějším v České republice. Společnost PSJ se ovšem pod vedením Františka Vaculíka prosazuje čím dál častěji také v zahraničí. „Začínal jsem v roce 1990. Tehdy jsem měl jenom jednu asistentku a celé dny jsem vymýšlel strategii a strukturu budoucí firmy,“ vzpomíná na dobu, kdy se rozhodl založit vlastní firmu. „Dneska máme nějakých osm set padesát lidí,“ dodává.

Narodil se v malé vesnici na Slovensku, později studoval v Brně, žije v Jihlavě a hodně času tráví v Praze a po světě. „Jsem jednoduše Čechoslovák, takže například letošní hokejové mistrovství světa pro mě nemohlo skončit jinak než dobře,“ vyzdvihuje stříbro slovenské reprezentace a bronz českého výběru. „Ale pokud se mě ptáte, kde je můj domov, tak jednoznačně tam, kde je moje rodina.“

Odmalička měl rád sport, přičemž nejvíc mu učaroval fotbal. I proto se jeho firma stala před lety hlavním akcionářem FC Vysočina. „Fotbal je fenomén. Byl jsem na zápasech v Brazílii, všude možně v Evropě. Nedávno třeba na semifinále Ligy Mistrů mezi Barcelonou a Chelsea. Běhá vám mráz po zádech, když vidíte, jak se tam lidi z fotbalu těší,“ zdůrazňuje Vaculík.

Cizí mu však není ani umění, konkrétně malířské umění a hudba. „Mým oblíbencem je José Cura, ale třeba taky Anna Netrebko, Rolando Villazón či Cecilia Bartoli,“ zmiňuje známé operní pěvce. „A když pak sedíte se svojí ženou, držíte se za ruce a vnímáte jenom hudbu, tak vás to dostane. Všechny emotivní věci včetně fotbalu vás můžou hodně ovlivnit,“ tvrdí.

Autoři: Eva Streichsbierová a Michal Remeš - Týdeník 5+2 dny

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies

• Yeni Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu
• Deneme Bonusu Veren Yeni Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler 2024