M-soft
 
26.4.2018, Miroslav Fuks

Seriál 1948-2018: Rozhovor s Robertem Birnbaumem

Seriál 1948-2018: Rozhovor s Robertem Birnbaumem70 let! Tolik času uplynulo od založení sportovní kroužku závodního klubu PAL Jihlava, jenž se za několik let transformoval do Tělovýchovné jednoty Spartak Jihlava. Postupně vám nabídneme seriál rozhovorů s osobnostmi, které spoluvytvářely historii fotbalového oddílu, který se stal předchůdcem dnešního FC Vysočina Jihlava.

 

Pan Robert Birnbaum v březnu ve výborné fyzické a duševní kondici oslavil úžasných 89 let! Mnozí jej dlouhé roky vídáte v ochozech jihlavského stadiónu, aniž byste věděli, že jde o vůbec prvního brankáře ZSJ PAL Jihlava, předchůdce FC Vysočina. Velice rádi vám nyní nabízíme zajímavé vzpomínky tohoto pamětníka, bohužel posledního žijícího člena historicky první jedenáctky našeho klubu.

Pocházíte z Jihlavy?
Nene, já jsem z nedalekých Puklic. Zde jsem se v roce 1929 narodil a chodil jsem do prvních stupňů školy. Vyššími ročníky základní školy, tedy tzv. „měšťankou“, jsem prošel v Lukách nad Jihlavou.

Kdy jste se dostal k organizovanému fotbalu?
Od malička jsem tíhnul k fotbalu, ale jak už to na vesnici bývalo, tak každý trochu pohybově nadaný kluk dělal či alespoň vyzkoušel všechny sporty. V Puklicích jsme kopali do míče jedině na louce mezi stromy, takže skutečnou kopanou jsem si vyzkoušel až po příchodu do Brna, kde jsem od roku 1943 studoval průmyslovku. Zde jsme měli školní tým, přičemž mně to táhlo jedině do branky. Cenné rady a gólmanské základy mi tehdy dal učitel tělocviku.

Po studiu jste se vrátil do Jihlavy?
Ano, dojednal jsem si místo ve fabrice PAL Jihlava, která sídlila v místě dnešního City Parku. Nastoupil jsem v červenci 1947. Netrvalo dlouho a mezi kolegy se zrodila myšlenka vytvořit podnikový mančaft. První zápas jsme sehráli proti sesterskému závodu v Novém Jičíně. Prohráli jsme 3:2 a k odvetě v Jihlavě už nedošlo. Fotbalová jiskra se však rozhořela a padlo rozhodnutí přihlásit se do nejnižší fotbalové soutěže – II. třídy.

Kdy jste do mistráků vstoupili?
Stalo se tak v létě 1948, kdy se zrovna podnik stěhoval do nových prostor ve Starých Horách. Podzim nám vyšel parádně a vyhráli jsme ho pod hlavičkou Závodní sokolské jednoty (ZSJ) PAL Jihlava. Těšili jsme se na jarní odvety, ovšem nastala reorganizace soutěží. Podle sovětského vzoru jsme začali hrát v cyklu jaro – podzim. Takže podzimní výsledky byly anulovány a začalo se znova. Naštěstí se to nepromítlo do naší výkonnosti a nadšení a v soutěži jsme dosáhli na celkové prvenství. Našim největším soupeřem tehdy byly Slavonice. Hned jsme měli co slavit!

Do jaké soutěže jste postoupili?
Dostali jsme se do I.A třídy či chcete-li přeboru Jihomoravského kraje, který byl ve struktuře tehdejších fotbalových soutěží třetí nejvyšší – po I. lize a Divizi. Hráli jsme ji od počátku roku 1950 a našimi rivaly byly DSK Třebíč a Borovina Třebíč, dále SK Jihlava, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Žďár nad Sázavou či Zruč nad Sázavou. V této konkurenci jsme zpočátku měli problémy, abychom se vůbec udrželi. Postupně však do podniku začali přicházet noví pracovníci, s čímž se zvyšovala kvalita týmu a též konkurence v něm.

Na jaké hřišti jste vlastně nastupovali k domácím duelům?
Trénovali jsme na hřišti dříve německého klubu DFC Iglau, které bylo u hřbitova. A k zápasům jsme využívali plac SK Jihlava, který se nacházel v místě dnešního autobusového nádraží. Chodila na nás zhruba tisícovka diváků, většinou kolegů z fabriky a jejich rodinných příslušníků.

To už jste se přestěhoval do Jihlavy?
Právě, že ne. Byl jsem jediný mimojihlavský hráč v celém týmu a po každém tréninku nebo zápase mi většinou nezbylo nic jiného, než jít do Puklic pěšky. A to jsem byl mnohdy od útočníků pořádně dokopaný. Naštěstí jsem byl mladý, nadšený a pln energie.

Předpokládám, že žádné odměny či prémie jste za fotbal nedostávali?
Vrcholem pro nás byla večeře v Restauraci U Tří hroznů v Palackého ulici. Tu vlastnil náš velký příznivce Ruda Pech a my jsme zde měli i klubovnu.

Fotbal tehdy a dnes asi ani nejde srovnávat...
Tento krásný sport se během dlouhých let obrovsky proměnil. Pamatuji se, že jsme na celý mančaft měli 13 párů kopaček, které se před zápasem rozdělovaly mezi hráče. A brankář si mohl vybírat až jako poslední, ten je přeci nepotřeboval... A tak jsem měl furt otlačené palce na nohou z malých či velkých čísel kopaček. A chytal jsem samozřejmě bez rukavic, takže jsem měl každou neděli otlučené či pohmožděné klouby. Běžné rukavice jsem si bral jen, když pršelo, aby balón v rukou tolik neklouzal. Samostatnou kapitolou byly těžké míče se šněrováním, které se při hlavičce krásně obtisklo do čela.

Do kdy jste za PAL chytal?
Až do vojny. V roce 1951 jsem narukoval do Karlových Varů, kde jsem dva roky hrál za nově vytvořený celek PDA Karlovy Vary. Souhrou okolností jsem zde měl jedinečnou možnost zachytat si proti legendárnímu Pepimu Bicanovi! Ten byl tehdy v nemilosti, nesměl hrát v Praze a tak oblékal dres Hradce Králové. Ten zrovna přijel na mistrovský zápas proti Slavii Karlovy Vary, po němž byl narychlo na druhý den naplánován přípravný duel proti našemu vojenskému týmu. Prohráli jsme 2:6 a Bican mi nasázel čtyři branky.

Po službě vlasti jste se do jihlavské branky už nevrátil?
Ve Spartaku už byl v roce 1953 velký hráčský i gólmanský přetlak a tak jsem neodolal vábení rodných Puklic, kde zrovna založili fotbalový oddíl. Tak jsem je rád posílil. Hrál jsem tam až do fotbalového důchodu – do 36 let.

Takže na novém stadiónu jste si v dresu Spartaku nikdy nezachytal...
Je to tak. Hřiště v Jiráskově ulici bylo otevřeno v roce 1955 u příležitosti krajské spartakiády. Já při jeho budování strávil mnoho brigádnických hodin. Hlavně šlo o výkopové práce. Ve volném čase jsme po práci zamířili na stadión a večer jsem jel posledním autobusem do Puklic. Postupné budování stadiónu pokračovalo i v dalších letech a nadále v něm hrály klíčovou úlohu brigádnické hodiny.

U sportu jste však zůstal dlouhá léta, neboť jste se stal sportovním funkcionářem...
Po roce 1960 jsme dostali byt v Jihlavě a já začal působit ve výboru Tělovýchovné jednoty Spartak Jihlava. Mojí specializací a druhou srdcovou záležitostí byla Základní rekreační tělesná výchova v rámci TJ i okresu Jihlava. Ještě v roce 1948 jsem cvičil na Všesokolském sletu a v dalších letech jsem organizoval všechny Spartakiády, kde jsem samozřejmě též cvičil. Po změně režimu jsem si zacvičil na dvou Všesokolských sletech. Vedle toho jsem pracoval v Motorpalu, kterému jsem byl věrný 43 let. Funkcionařit jsem vydržel dokonce až do svých 81 let!

Role fotbalového trenéra Vás nikdy nelákala?
To mne vlastně nikdy nenapadlo. Pouze jeden či dva roky jsem jako kondiční trenér pomáhal u ligového dorostu Spartaku, který tehdy vedl trenér Josef Ehrenberger. Stojí za připomenutí, že spartakovský dorost kopal nejvyšší českou dorosteneckou soutěž v letech 1958 až 1962.

Jak jste vnímal pozdější vývoj fotbalu v Jihlavě?
Zásadní moment vidím v tom, že zkraje 90. let dostali jihlavští funkcionáři rozum a přistoupili ke sloučení Spartaku a Modety. Ta dřívější rivalita byla opravdu velká a někdy až nepochopitelná. Z toho, že se FC Vysočina od roku 2000 pohybuje na dříve nemyslitelné prvoligové či druholigové úrovni jsem nadšený. Takovou úroveň jsme si v minulosti nedokázali vůbec představit. Chodím pravidelně na všechna domácí utkání FC Vysočina a pečlivě sleduji veškeré dění v klubu od jeho založení.

Nemohu se nezeptat – s ohledem na svůj věk jste v parádní kondici. Čemu to přisuzujete?
Už dávno jsem si vytkl krédo, že chci být dlouhověký. Velkého pomocníka k tomuto cíli jsem nalezl v pohybu, působení mezi mladými lidmi a přiměřené životosprávě.

Jestli se nemýlím, tak ke sportu jste vedl i své syny, že?
Synové chodili na ZŠ Evžena Rošického, kde je tělocvikář Zásměta přitáhl k cyklistice. Starší Robert se specializoval na dráhovou cyklistiku a dotáhl to až na olympijské hry v Moskvě v roce 1980, kdy byl náhradníkem pro stíhačku družstev. Jezdil po šampionátech, světových pohárech, náležel mezi nejlepší závodníky u nás a dlouho držel československý rekord na 4 kilometry na dráze. Mladší syn Svatopluk jezdil silniční cyklistiku.

Chtěl byste touto cestou něco vzkázat či popřát FC Vysočina či fanouškům klubu?
Celý život jsem se pohyboval ve sportovním prostředí. Vím, že není pořád slunečno, že počasí se střídá právě tak, jako život ve sportu. Proto bych FC Vysočina chtěl popřát do příštích let hodně píle, houževnatosti, sebevědomí, pracovitosti a potom doufám přijdou i výsledky.


První jedenáctka Spartaku Jihlava - zleva Ptáček, Bouchner, Kraus, Prokeš, Löw, Homola, Jaroslav Vlček (kapitán), František Vlček, Novotný, Obluk a brankář Birnbaum.
 
Aktuálně

Davis Ikaunieks byl vyhlášen nejlepším cizincem HET ligy

Útočník Davis Ikaunieks se v rámci dnešního Galavečera HET ligy dočkal velkého osobního ocenění a též malé náplasti na bolestný sestup FC Vysočina. V Národním domě v Praze na Vinohradech převzal ocenění pro nejlepšího zahraničního hráče ročníku 2017/18. To vzešlo z hlasování kapitánů ligových týmů, jejich trenérů a vybraných novinářů. Celý článek

 
Servis
V tento den před lety
 
Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2018 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.

 
 
 
 

Akcionáři klubu

Hlavní partneři klubu

Významní partneři klubu

Partneři klubu