Pohled do kroniky jihlavského fotbalu s Josefem Morkusem

Vzešel jsi z fotbalové rodiny?
Právě, že vůbec. U nás nikdo nikdy fotbal nehrál. Ba ani nesportoval. V roce 1972 jsem byl prvňáček a otec mne dovedl na stadión Modety. Předal mne prvnímu trenérovi panu Františku Dubovi a já začal hrát fotbal. Jak to bylo v mé éře normální, tak jsem se věnoval i dalším sportům. Fotbalové tréninky byly dvakrát týdně a jinak jsme s klukama hráli tenis nebo badminton a zimě mydlili hokej a lyžovali.

Jak tehdy areál Na Stoupách vypadal?
Na hlavním hřišti už byla tráva a na vedlejším černočerná škvára. Modeta tehdy vstupovala do své nejúspěšnější éry, kdy se v letech 1973-1979 pohybovala v Divizi.

Platil jsi za velký talent a kroužila kolem tebe řada klubů, že?
Do šestnácti let jsem kopal na Modetě a poté jsem na dva roky odešel na hostování do Spartaku, kde jsem měl možnost hrát II. dorosteneckou ligu pod vedením trenéra Bašty. Po roce jsme sestoupili a hráli jsme sdruženým krajský přebor. Po ní následovala baráž o postup, v níž jsme neuspěli. Právě tehdy o mne projevila zájem Slavie Praha. Dostal jsem „laso“ z Edenu a šest týdnů jsem trénoval se slavistickou juniorkou. Bohužel, tehdejší přestupová legislativa a výše odstupného způsobila, že z přestupu sešlo. Byla to škoda, třeba jsem si jednou mohl zahrát první ligu. Jenže Modeta si můj přestup nepřála a já se musel vrátit zpět.

Místo přestupu do Slavie jsi přispěl k postupu Modety...
Ano, ještě jsem rok hrál za Modetu Jihomoravský krajský přebor. Pod vedením trenéra Špačka jsme ho vyhráli a přes baráž s Hulínem jsme v roce 1985 postoupili zpět do Divize. Pro mne to byla po boku starších exligových hráčů, jako byli Rejda, Hanuš či Čermák, velká fotbalová škola. Dostával jsem od nich pořádné kapky a trpěl četné vtípky. V osmnácti letech jsem byl v týmu nejmladší, jediný odchovanec Modety. Byla to pro mne nádherná sezóna, která byla vyšperkovaná tím, že jsem se stal nejlepším střelcem přeboru.

A pak už jsi musel na vojnu?
Nastoupil jsem na šest měsíců do Jičína, kde jsem hrál krajský přebor, a pak si mne vytáhli do divizního Písku. To byla krásná léta, během nichž jsem dostával spoustu herních příležitostí. Dotáhl jsem to na nejlepšího střelce Divize.

Takže se nabídky jen hrnuly?
Chtěla mne Plzeň, Liberec, Pardubice i jiné kluby. Já se rozhodl pro druholigový Liberec, podepsal jsem přestupní lístky, vrátil jsem se z vojny a měl jsem nastoupit do Slovanu. Jenže já se rozhodl jinak a asi jsem učinil největší fotbalovou chybu své kariéry... Těžko říct, co se mi odehrálo v hlavě, ale já zajel dva dny před nástupem do Liberce za vedením oddílu a požádal je, aby přestupové lístky stornovali. Vyšli mi vstříc a já se mohl vrátit do Modety, která zrovna sestoupila z Divize... Touha po setrvání v domácím prostředí mne provází neustále. Já jsem vlastně nikdy pořádně nevytáhl paty z Jihlavy.

S Modetou ses do Divize už nevrátil a tak jsi zkusil štěstí u konkurenta...
V ročníku 1987/88 jsme hráli o postup, ale nevyšlo nám to o pár bodů. V následné sezóně už to rozjel Spartak a v létě 1989 se dočkal vytouženého postupu. A já jsem komplikovaně přestoupil do konkurenčního „Palu“. Rivalita tehdy byla obrovská, takže jsem musel využít tzv. „dvojí přestup“. To znamenalo, že mi ho jednou zamítli a já jej po devíti měsících podal znovu. Byl jsem rozhodnutý odejít, v Modetě už to klopýtalo z hlediska finančního zabezpečení i práce s mládeží. Oddíl fungoval chaoticky a já viděl větší perspektivu v Jiráskově ulici. Velkou roli v tom sehrála i možnost trénovat pod vedením kouče Jiřího Novotného, který mne později inspiroval i k dráze trenéra. Následně jsem i změnil zaměstnání – z Modety do Motorpalu.

Z hlediska hráčského kádru jsi jistě nešel do neznáma...
Na hřišti to tehdy bývala rivalita, ale mimo něj jsme se normálně bavili a potkávali. Řadu kluků jsem poznal i během hostování v dorostu Spartaku.

V Divizi jste se dlouho neohřáli a vykopali jste třetí nejvyšší soutěž – MSFL...
V ročníku 1990/91 nám k postupu pomohla reorganizace struktury soutěží, kdy byla třetí liga rozdělena na ČFL a MSFL. V moravskoslezské části tak vzniklo více místa pro kluby z Divizí. Stačilo skončit mezi pěti nejlepšími celky. Přestože jsme na jaře hodně výsledkově klopýtali, tak jsme tuto pozici dokázali uhájit. Zajímavostí bylo, že nás ve velmi vyrovnané soutěži dělilo pouhých 7 bodů od posledního Vsetína.

Kteří fotbalisté v týmu tehdy hráli prim?
Gólman Veselý, obránci Šilhán, Pekárek, Pospíchal či Cabuk, záložníci Palkovič, Leligdon, Štancl a Dvořáček, útočníci Hamara a Hekerle. Navíc nás pro podzim posílil odchovanec Spartaku, exligový hráč Vítkovic a bývalý reprezentant Kovačík, který zde čekal na své angažmá v německém druholigovém Lipsku.

Jak se vám vedlo o stupínek výše?
Sportovně to zpočátku bylo hodně náročné, bojovali jsme o záchranu. Klidnější byl až ročník 1993/94. Tým se příliš neměnil, ale čas samozřejmě zastavit nešlo. Postupně se logicky začali prosazovat mladíci Bruzl, Rašovský, Vítů, Staněk, Novický, Tržil a další kluci ze spartakovského dorostu. Já tak vlastně zažil dvě generace hráčů, byl jsem jakýmsi pojítkem mezi nimi. Do týmu samozřejmě občas přicházeli i fotbalisté zvenčí – Nejedlý z Třebíče, Kuchta z Batelova, Chylík z Bedřichova nebo Kračmar z SK Jihlava.

V roce 1995 jsi zažil kdysi nemyslitelné sloučení někdejších městských rivalů Spartaku a SK...
Oba kluby spojily své síly a do fotbalové sezóny 1995/96 vstoupily sloučeny s novým názvem Spartak PSJ Motorpal Jihlava. Fotbalový klub se od TJ SK Jihlava osamostatnil v době, kdy končila podpora Modety a finanční situace byla velmi komplikovaná. Hnacím motorem myšlenky spojení byl na straně "Modety" dlouholetý funkcionář Lövl a na straně FC PSJ jeho šéf Mirek Veselý. Hlavní myšlenkou bylo pomoci jihlavskému fotbalu.

SK však tehdy zdaleka nebyl silnou divizní Modetou...
To je pravda. Ke spojení klub vedly převážně ekonomické důvody. Bývalému diviznímu týmu se tehdy sotva podařilo dokončit I.A třídu. Nesporným přínosem sloučení byla druhá travnatá plochu v areálu Na Stoupách. Zázemí stadionu včetně travnaté plochy však bylo na Modetě značně zanedbané a tak jen nejnutnější úpravy šaten a trávy si vyžádaly nemalé finanční prostředky. Pozitivem spojení bylo nesporně i získání I.B. třídy pro dospělé “B” mužstvo sloučeného klubu.

Stal ses někdy ryzím fotbalovým profesionálem?
Nikdy. Ta éra, která byla spojená primárně s investicemi pana Vaculíka a PSJ, mne minula asi o dva roky. Vždy jsem fotbal kloubil s pracovní pozicí v Motorpalu. V „áčku“ jsem skončil na konci roku 1997 s bilancí 38 vstřelených třetiligových branek. Jaro 1997 jsem strávil v Rakousku, čímž jsem přišel o čtvrtfinále Poháru ČMFS v Teplicích, kde tým prohrál až na penalty. Právě poslední podzim 2007 jsem dohrával v roli hrajícího asistenta trenéra.

Jak se poté vyvíjela tvá hráčská kariéra?
Prožil jsem prima fotbalové štace v Třebíči a ve Znojmě, kde jsem předával zkušenosti mladším hráčům. S kopáním do míče jsem skončil dost brzo v 32 letech, kdy jsem se rozhodl pro dráhu trenéra. V této době mne začalo naplňovat trenérství, k čemuž samozřejmě přispěl fakt, že jsem na fotbalová hřiště přivedl syna Luboše a zároveň jsem jeho tým převzal.

Hned tví první svěřenci z ročníku 1990 to nakonec fotbalově dotáhli hodně daleko...
Ano, byl to výborný ročník v čele s Honzou Kopicem a Standou Teclem. Vedl jsem je od přípravky do žáků, a stále mne hodně mrzí, že jsem nedostal šanci trénovat je i v dorostenecké lize. Určitě jsem na to tehdy měl. Na druhou stranu jsem tak dostal příležitost vést juniorku, kde jsem po boku Tomáše Jansy a později Pepy Vrzáčka zažil dobrá léta a načerpal další zkušenosti. Dva roky jsem byl jejich asistentem a v ročníku 2010/11 jako hlavní trenér.

Tím se tvá trenérská dráha uzavřela a přesedlal jsi do manažerské role?
Ano, od léta 2011 jsem do FC Vysočina nastoupil jako sportovní manažer mládeže. Měl jsem na starosti jak sportovní, tak ekonomickou i legislativní činnost. Díky své fotbalové minulosti jsem snadněji hledal společnou řeč v rámci spolupráce s dalšími regionálními kluby. Zároveň se postupně začaly zlepšovat podmínky pro mládež zejména z hlediska tréninkového zázemí a počtu profesionálních pracovníků mládeže. Dnes jich je 16!

Nutno dodat, že jsem ještě chvíli trénoval mladší dorost U16, což se ale ukázalo jako nepříliš vhodné a těžko slučitelné s manažerskou prací pro klub. Nárůst práce ve vazbě na Regionální fotbalovou akademii a Krajskou fotbalovou akademii později vedl k tomu, že vedení mládežnického úseku bylo nutné rozdělit do dvou funkcí – manažerské a sportovní. Od roku 2017 se proto jako manažer FKM Vysočina Jihlava koncentruji na ekonomickou, administrativní, dotační a legislativní oblast.

Nechybělo Ti trénování?
Zpočátku hrozně moc. Když jste jednou trenér, tak jste navždy trenér. Postupem času jsem se ale našel v manažerské pozici.

Velmi dobře můžeš posoudit skok, který dřívější Spartak za 30 let prožil...
Je až neuvěřitelný. Zvlášť, když si tehdejší zázemí moc dobře pamatuju. Dnes disponujeme neskutečnými a neporovnatelnými podmínkami pro hráče, trenéry i funkcionáře. Zásadní skok přitom nastal někdy před pěti či šesti lety. Dokáži si toho vážit, protože vím, z čeho jsme vzešli.

Přesto to požadavkům současných mládežnických akademií zcela nestačí. Jaké investice by mládežnická struktura klubu potřebovala uskutečnit?
Prioritou je realizace nafukovací haly v prostoru nad poloviční umělou trávou v ulici Evžena Rošického a druhým nezbytným úkolem je výstavba druhé umělky s parametry pro velký fotbal. Ideální by bylo, kdyby vyrostla v lokalitě u Točny a našly zde zázemí i týmy Sokola Bedřichov a ligy malé kopané.

Kteří funkcionáři měli podle tebe vliv na rozvoji fotbalu na Vysočině v posledních desetiletích?
Za rozmachem Spartaku v osmdesátých letech významně stál Bohumil Kopecký. Dalším zásadní skok nastal v roce 1998 s nástupem Zdeňka Tulise do pozice ředitele klubu. Třetiligový FC PSJ s výraznou podporou pana Františka Vaculíka a společnosti PSJ postupně posunul až na prvoligovou úroveň, které by nikdo nikdy nevěřil. Opomenout nemohu ani práci neskutečných klubových srdcařů Jindřicha Březiny a Petra Šilhána. V posledních nelehkých letech za svoji práci zaslouží obdiv ředitel klubu Jan Staněk, jenž do řízení klubu vnesl moderní prvky. Ostatně, právě on je symbolem nástupu nové generace do řízení klubu. Stále více by do něj měli promlouvat Lukáš Vaculík, Ondra Šourek či třeba Tomáš Kaplan. Tedy osobnosti dlouhodobě spojené s FC Vysočina.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies