Ladislav Novický: Trenérská práce s benjamínky mne opravdu bavila

Kdy a kde jste poprvé začal kopat do kulatého nesmyslu?
Odmalička jsem běhal po jihlavských venkovních pláccích a hodně jsem sportoval. A nešlo pouze o fotbal, ale i hokej, který jsem hrál v mládeži závodně proti Suchému či bratrům Holíkům.

Pamatujete si na svůj první opravdový zápas?
Dres žáčků Spartaku Jihlava jsem oblékl poprvé v roce 1956 na slušně obsazeném turnaji ve Znojmě.

Vy jste byl u prvních fotbalových úspěchů Spartaku, že?
Málo se ví, že Spartak v létě 1958 poprvé postoupil do nejvyšší dorostenecké soutěže, ve které vydržel do roku 1962. Já jsem v tomto týmu hrál od roku 1960. Našemu fotbalovému rozvoji hodně pomohl trenér Adolf Sukaný, jehož trenérské metody hodně předběhly dobu. Dobře jej doplňoval trenér a výborný člověk Josef Ehrenberger alias Eraj.

Tehdy to byly krásné zápasy v parádní atmosféře, protože jsme dorosteneckou ligu kopali před duely nejvyšší soutěže jako předzápasy! Na ligu tenkrát chodilo 20.000 až 40.000 diváků a mnozí z nich na stadión přišli už na dorostenecký mač. Zajímavostí bylo, že Spartak při našich utkáních dostával v hotovosti z každého diváka do klubové kasy 50 halířů, takže jsme pro něj byli zajímavým zdrojem příjmů. Vlastně jsme tak sponzorovali i „áčko“ mužů v krajském přeboru. Často se stávalo, že i v Jihlavě přišlo na prvoligový dorost více lidí, než na dospělé.

Jaký jste byl fotbalista?
Mojí předností byla rychlost, technika a hra hlavou. Začínal jsem jako levé křídlo, ač jsem tedy pravák, ale postupně jsem se posouval do obrany. Mým problémem bylo, že jsem to občas přeháněl s kličkováním.

Dostal jste se do prvního dospělého týmu Spartaku Jihlava?
Ano, ale nejdříve jsem byl na vojně v Dukle Žatec a později v Bechyni. Po návratu jsem za „áčko“ odehrál řadu sezón v krajském přeboru. Role hráče mne ale postupně přestávala naplňovat a bavit. Začal jsem hrát za „béčko“ dospělých a hlavně jsem stále více tíhl k trénování mládeže.

Co pro vás bylo impulsem k dráze trenéra? U jakého týmu jste začínal?
Spolu s "béčkem" chlapů jezdilo na zápasy i záložní mužstvo dorostenců. A to pořádně neměl kdo trénovat, takže mi nabídli, zda bych ho nepřevzal. To mohl být rok 1975. Trénování mne těšilo od malička, kdy jsem na plácku „koučoval“ o pár let mladší kluky. Později mne hrozně štvalo, že se o jihlavském fotbalu nikde v celostátních novinách nepsalo, takže jsem si říkal, že bych chtěl jako trenér rozmachu fotbalu v rodném městě pomoci.

Netrvalo dlouho a znovu jste se octil v I. dorostenecké lize...
Dlouholetý trenér Oldřich Bednář přestal vést „A“ dorost v roce 1977 a mně bylo nabídnuto, abych to po něm převzal. A hned v ročníku 1977/78 jsme vyhráli svoji skupinu národní ligy a postoupili jsme do opětovně zřízeného přeboru ČSR, tedy do nejvyšší soutěže! Tehdy v týmu byli Luboš Urban, Luďa Kovačík nebo Mirek Pekárek. Bohužel, v ročníku 1981/82 jsme sestoupili a zase dlouho trvalo, než jsme se prokousali zpět.

Vedl jste ke sportu i své děti?
Samozřejmě. Do „áčka“ FC PSJ to dotáhl nejstarší syn Jirka, mladší Luděk skončil v dorostu. Dcera Drahomíra v mládí hrála košíkovou.

Jakými zaměstnáními jste prošel?
Nastoupil jsem v kalírně v Motorpalu. Šlo o prominentní dílnu plnou fotbalistů, kteří se mohli těšit z určitých výhod. Občas mne oslovil správce stadiónu Sukaný, zda bych mu mohl se sečením trávy. S tehdejší technikou šlo o docela náročný proces, který vyžadoval vyschlou trávu a spolupráci dvou chlapů. On vyklopil trávu ze zásobníku na trávu, já ji shrabal, potom hodil na vlečku... Vedení oddílu mne u toho vídalo, takže když druhý správce Tábor šel do důchodu, tak tuto práci nabídli mně. Já jsem na to kývl a od ledna 1980 jsem nastoupil. Přestěhovali jsme se do bytu na stadiónu a manželka se stala vedoucí ubytovny.

Později jste si vyzkoušel i úlohu kustoda...
Někdy kolem roku 1998 chtěl klub zaměstnat na pozice správců mladé brankáře Pospíchala a Padrnose a mně s blížícím se důchodem nabídli, že bych mohl převzít prádelnu a stát se kustodem. V této roli jsem působil asi do roku 2004. A do toho jsem samozřejmě stále trénoval.

Na které týmy či trenérská období nejraději vzpomínáte?
Krom již zmíněného postupu do I. dorostenecké ligy si rád vybavuji dorostenecký tým z let 1994 až 1996, s nímž jsme nejdříve vykopali návrat do nejvyšší dorostenecké soutěže a poté jsme ji dokonce dokázali udržet v konkurenci pouhých 14 týmů, kdy na náš úkor sestoupily Pardubice a Slavia! O rok později jsme spadli, ale v létě 1998 jsme postup mezi elitu znovu dokázali uhrát. V té době se klubu nedařilo držet kvalitativně a početně stejně silné ročníky.

Kteří Vaši svěřenci Vám nejvíce utkvěli v paměti?
Už v žákovském věku mne svojí technickou vyspělostí a bohužel až přemírou trénování zaujal Milan Kopic. Dále musím znovu zmínit Luboše Urbana, který dlouhé roky kopal za Duklu Praha. Velkou osobností byl i Luděk Kovačík. Výborní byli stoper Robert Wendl a útočník Libor Hamara, moc šikovní byli Honza Štohanzl a Vláďa Hekerle, až do I. ligy to dotáhli Tomáš Kaplan a Michal Lovětínský, svůj talent bohužel zcela nenaplnil Mirek Šancl.

Vedení dospělých týmů Vás nikdy nelákalo?
Strávil jsem u nich jen necelý rok v 80. letech. U dospělých na úrovni kraje mne trenérská práce nenaplňovala. Vadil mi tehdejší přístup hráčů, neochota trénovat, někam se posouvat... Raději jsem přešel k mladším žákům. Dostal jsem díky tomu novou chuť do trénování a s tímto ročníkem kluků jsem došel až do I. dorostenecké ligy.

K dospělým, konkrétně k „béčku“ dospělých, jsem se vrátil ke konci 90tých let, kdy jsme se snažili juniorku posunout z I.B třídy do vyšších soutěží. U týmu jsem byl dva roky společně s Jindrou Březinou.

Posledních deset let jste se koncentroval na práci s benjamínky. Naplňovalo Vás toto náročné piplání fotbalového potěru?
Stalo se tak s mým nástupem do důchodu a já jako první převzal ročník přípravek 2002. Dnes už jsou z těchto kluků starší dorostenci. Musím říci, že mne tato práce opravdu bavila. Byla radost pozornost jejich sportovní růst a nadšení do tréninku. Mnohdy to samozřejmě bylo i o tom, že jsem se podílel i na sociální výchově a adaptibilitě těchto chlapečků mimo rodinu, školku či školu. Krom první dvouletky jsem vždy vedl nejmladší benjamínky a pak jsem je předal dalším trenérům. Zajímavé bylo, že jsem nevychovával pouze malé fotbalisty, ale z jejich tatínků po mém boku mnohdy vzešli i noví trenéři mládeže.

V roce 2012 jste se dočkal prestižního jihlavského ocenění...
Ano, za celoživotní trenérskou práci jsem byl poctěn Cenou města Jihlavy. Netřeba dodávat, jak moc jsem tehdy byl potěšen a dojatý!

Co říkáte na dynamický rozvoj FC Vysočina v posledních 20 letech? Uměl jste si ho někdy představit?
Už pouhý postup do II. ligy v roce 2000 představoval splnění touhy několika generací fotbalových příznivců na Vysočině. A první postup do nejvyšší soutěže v roce 2005 byl jako sen! Obrovská škoda, že jsme díky podivnému výsledku utkání Sparta – Plzeň v posledním kole hned sestoupili. Jsem přesvědčen, že bychom se poté v lize etablovali. Místo toho jsme na návrat mezi nejlepší české kluby museli čekat dalších 6 náročných let.

Nelze nezmínit další z historického hlediska nemyslitelný fakt, že se v uplynulých desíti letech dostalo do národního týmu hned sedm odchovanců FC Vysočina! Opravdu malý zázrak, co se klubu v tomto ohledu podařilo! Právě odchovancům bych moc přál, aby v prvním týmu dostávali ještě více příležitostí, než tomu bylo v uplynulých letech.

A samozřejmě celému FC Vysočina, jeho hráčům, trenérům a zaměstnancům přeji vše nejlepší! Udělalo se tady strašně moc práce a já věřím, že se klub v krátkém čase znovu dokáže do ligy vrátit!

Starší dorost FC PSJ v létě 1995 na tradičním turnaji v Polné. Tento tým v nadcházející sezóně dokázal udržet nejvyšší soutěž. Nahoře vpravo trenér Ladislav Novický.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies