Vydra: Klidně se vrátím v čase a jihlavské roky zopakuji

Pouhých 14 prvoligových startů a předtím jeden rok v jihlavském dresu ve II. lize ho už sedmnácti letech katapultovalo do italské Serie A. Tam, ani později na hostování v Bruggách díru do světa neudělal. Jeho zaslíbenou zemí se totiž stala Anglie. Od roku 2012 zde dokázal vstřelit takřka 70 druholigových branek a přidal i 4 trefy ve hvězdné Premier League. Od roku 2012 nasbíral přes dvacet startů a 5 gólů v národním týmu a v současné době náleží do základní sestavy české reprezentace. Ano, řeč je o útočníkovi či křídelníkovi Matěji Vydrovi (nar. 1.5.1992).

Matěji, co se ti vybaví, když se řekne FC Vysočina Jihlava?
FC Vysočina, to jsou vlastně mé fotbalové začátky. Klub, který mne posunul do profesionálního fotbalu a kde jsem už v šestnácti dostal šanci mezi dospělými ve II. lize. Mám na Jihlavu krásné vzpomínky a našel jsem tu řadu kamarádů. Klidně bych se vrátil v čase a šest jihlavských let bych si rád zopakoval.

Udržuješ s klubem vazbu? Jsi s někým v kontaktu?
Komunikuji s trenérem Petrem Kuchtou, který mne vedl v žákovské kategorii. Jinak na téma FC Vysočina se občas bavíme s exjihlavskými hráči v nároďáku – Theošem Gebre Selassiem nebo Honzou Kopicem.

Vybavuješ si své první fotbalové krůčky v Chotěboři?
Má fotbalová dráha, za kterou jsem strašně šťastný, a moc mne těší, že se živím svým koníčkem, začala asi v pěti letech. Tehdy jsme si s kamarády kopali o zeď a všiml si mne bývalý hráč Chotěboře Ladislav Pffefer. Přesvědčil rodiče a přivedl mne do oddílu, kde jsem zůstal do jedenácti let. Už v Chotěboři jsem jednotlivé věkové kategorie hodně přeskakoval.

Jak došlo k přesunu do FC Vysočina?
Při našem mistrovském zápase v Jihlavě si mne všimli trenéři Fikes a Kučera, kteří mne poté několikrát sledovali, a nabídli mi přesun do FC Vysočina. Začal jsem na podzim 2003 v mladších žácích B u pana Kuchty. Na toto období však nevzpomínám moc rád, neboť jsem byl v jedenácti letech „vytržen“ z domova a musel jsem si zvyknout na život bez rodičů na internátu v novém prostředí. Naštěstí jsem se poměrně rychle adaptoval a s odstupem času vím, že mi to do dalšího života moc pomohlo. Otrkal jsem se, naučil jsem se samostatnosti a vlastně jsem se tak v předstihu připravoval na zahraniční angažmá, kde jsem také byl sám a musel jsem se přizpůsobit.

Můžeš připomenout své putování mládežnickými týmy FC Vysočina? Kdy ses dostal do „áčka“?
Ještě jako starší žák jsem se v lednu 2007 přesunul do „D“ dorostu. V létě už jsem byl zařazen do kádru mladšího dorostu a už v závěru října 2007 jsem poprvé nastoupil za extraligový starší dorost. Byly to velké skoky, ovšem vůbec nejtěžší bylo zvyknout si na tréninky s prvním týmem dospělých poté, co mne trenér Karol Marko v prosinci 2008 vytáhl do zimní přípravy.

Jaké byly první měsíce v kádru „áčka“?
Musím říci, že mi zhruba měsíc trvalo, než jsem si zvykl na tvrdost, rychlost a vůbec zkušenosti dospělých hráčů. Vše šlo vážně hrozně rychle, vždyť mi bylo šestnáct let! Navíc jsem občas nerozuměl slovenským pokynům trenéra, který si ze mne často dělal srandu. Přesun mi hodně usnadnilo, že se mi všichni snažili pomoci. Prim v tom hrál kapitán Petr Faldyna.

Vzpomínáš si na některé druholigové duely za FCV?
Debutoval jsem při porážce na Slovácku v březnu 2009. Nezapomenu však na svůj třetí start za první tým – doma proti Ústí nad Labem. Šel jsem na hřiště do druhého poločasu za stavu 0:0. Byla na mně penalta, po sólu a vydařeném lobu přes gólmana jsem vstřelil svůj první gól za Jihlavu a nakonec jsme vyhráli 4:1.

Během jednoho roku ses z jihlavského dorostu dostal do ostravského Baníku. Jak jsi tehdy tento skok vnímal?
Jak už jsem říkal, šlo to vážně strašně rychle. Nebylo to pro mne lehké, byl to ještě větší skok od domova. Na druhou stranu jsem na odloučení a samotu byl zvyklý. V tom mi pomohla škola života, kterou jsem získal v Jihlavě. Fotbalově to bylo vydařené období. Užíval jsem si kouzlo stadiónu Na Bazalech a naše úspěšné tažení I. ligou, kde jsem ve 14 zápasech vstřelil 4 branky. Velká škoda, že jsme v předposledním kole po domácí remíze se Spartou přišli o šanci na titul. Nakonec jsme skončili „až“ třetí.

Čím si vysvětluješ, že se tvojí zemí zaslíbenou stala Anglie a nikoli Itálie, kam jsi z Ostravy přestoupil?
Šel jsem tam strašně mladý a z Česka do Itálie to byl obrovský skok. Největší problém byl fakt, že jsem neuměl ani slovíčko italsky. Navíc jsem si musel zvykat na tamní fotbal. A to nemluvím o obrovské konkurenci v útoku Udine, kde tehdy nastupoval Di Natale, jenž byl v té době dvakrát po sobě králem střelců Serie A, a vycházející hvězda světového fotbalu – chilský útočník Alexis Sanchez, kterého snad není třeba představovat. V prvním roce jsem se měl hlavně rozkoukat v novém prostředí. Nastupoval jsem hlavně za juniorku a připsal jsem si první dva starty v lize. Ročník 2011/12 jsem měl strávit na hostování v belgických Bruggách, jenže tam jsem byl dohromady tři týdny a utrpěl jsem nejtěžší fotbalové zranění – přetržení křížového vazu v koleni.

Nelituješ s odstupem času přestupu do Itálie?
Rozhodně ne. Snem každého českého fotbalisty je působení v cizině a mně se to povedlo už v osmnácti letech. Možná to bylo brzy, přesto bych tento krok nikdy nevzal zpět. Každopádně jsem moc rád, že jsem po léčbě kolena v červnu 2012 odešel na hostování do druholigového Watfordu, čímž se začala psát moje mnohem bohatší a úspěšnější anglická kapitola. Asi mi britský fotbalový styl více vyhovuje, neboť není tolik svázaný taktikou.

Na které anglické angažmá nejraději vzpomínáš?
Bylo jich víc. Skvělá byla hned úvodní sezóna ve Watfordu. Bylo mi teprve dvacet let, vstřelil jsem 22 branek a ročník jsme završili ve Wembley vítězstvím v play-off o postup do Premier League! Mimochodem, na krásnějším stadiónu jsem dosud nehrál. S Watfordem jsem o dva roky později oslavil ještě jeden postup do nejvyšší soutěže – tehdy přímo bez nutnosti zrádné baráže.

Výborné vzpomínky mám samozřejmě i na dva roky v Derby County. Zejména na uplynulý druholigový ročník 2017/18, kdy jsem se s 26 góly stal králem střelců II. anglické ligy.

Momentálně se pereš s velkou konkurencí v dresu Burnley v Premier League...
Především jsem šťastný, že jsem v Premier League, o níž jsem se moc snažil během čtyř let ve II. lize. V Burnley jsem zatím jen čtyři měsíce. Opravdu není jednoduché si zvyknout na nový klub a na přetlak útočníků v kádru. Zatímco v Derby jsem byl pro útok první volbou a hrál jsem skoro každý zápas, tak nyní jsme v kádru čtyři vyrovnaní hroťáci a občas trenér nasadí jen jednoho. Navíc se nám výsledkově zrovna nedaří, tudíž se dost rotuje se složením sestavy. Takový už ale je fotbal. Je to výzva, o místo se musíte poprat, a když se naskytne šance, tak ji musíte využít a dostat se do základní jedenáctky natrvalo.

Jaké reprezentační duely ti nejvíce utkvěly v paměti?
Debutoval jsem pod Michalem Bílkem v září 2012 v kvalifikačním utkání MS v Dánsku. Rád vzpomínám zejména na kvalifikační duel v Arménii, kdy jsem měl možnost nastoupit na hrotu útoku, a podařilo se mi vstřelit dvě branky při naší výhře 0:3. Další trefy v dresu národního týmu jsem zaznamenal proti Norsku, Finsku a Švédsku.

Rád bych ale dodal, že každý reprezentační duel je sám o sobě výjimečný, specifický a krásný. Start za národní tým je to nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Moc mne potěšily poslední čtyři duely pod koučem Šilhavým. Ve čtyřech utkáních jsme dosáhli na tři důležité výhry. Snad jsme potěšili české fanoušky a tým prokázal herní progres. Musíme ale dále pracovat. Před námi ve velký cíl - postoupit na EURO, které mi před čtyřmi lety smolně uteklo. Dobrou partu i kvalitní fotbalisty na to rozhodně máme. Už teď se těším na prosincový los kvalifikace.

Máš na kontě řadu individuálních i kolektivních úspěchů. Který řadíš nejvýše?
Vlastně už to bylo řečeno. Cením si dvou postupů do Premier League s Watfordem i titulu krále střelců uplynulého ročníku Championship. Vysoko řadím i titul pro nejlepšího hráče II. anglické ligy v roce 2013. A opomenout určitě nemohu ani starty a branky za nároďák. Je to pro mne velká čest a skvělá vizitka, že v reprezentaci nastupuji.

Kde vidíš svoji fotbalovou budoucnost?
Musím se přiznat, že moc neplánuju. Moc bych si přál, abych co nejdéle vydržel v Premier League, kterou jsem si vysnil už jako teenager v Jihlavě. Doufám, že je přede mnou ještě dlouhá kariéra. Vím, že běží strašně rychle a chci si naplno užívat každý její moment.

Čím si vysvětluješ, že FC Vysočina v posledních letech dodal řadu reprezentantů – tebe, Kopice, Rabušice, Gebre Selassieho, Masopusta, Klimenta, Tecla a částečně i Hušbauera? Vnímáš tento fakt třeba i při reprezentačních srazech?
Je úžasné a podivuhodné, jak malý klub, kterým je nepochybně FC Vysočina, dokáže vychovat hrozně moc kvalitních fotbalistů nejen pro českou I. ligu, ale i pro reprezentaci. Jde o skvělou vizitku jihlavské práce s mládeží.

Umíš si představit, že svoji fotbalovou dráhu uzavřeš na Vysočině?
Opravdu nevím, takto daleko nevidím a neplánuji. Chtěl bych co nejdéle vydržet na co nejvyšší úrovni v zahraničí. V Česku bych spíše hrál až po kariéře krajský přebor. Ale ve fotbale se může stát cokoliv, nikdy neříkej nikdy. Důležitou roli samozřejmě může sehrát zdraví.

Matěj je Hvězda Vysočiny! Makej a staň se jí též!

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies

• Yeni Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler
• Deneme Bonusu
• Deneme Bonusu Veren Yeni Siteler
• Deneme Bonusu Veren Siteler 2024