Michal Hipp vzpomíná nejen na souboje s Cantonou a Butragueněm

Vzpomínáte si na své první fotbalové krůčky?
Fotbalu jsem se začal věnovat v rodné vesnici Horná Kráľová. Bylo zcela přirozené, že jsme v létě kopali do míče a v zimě jsme hráli hokej. Už jako dvanáctiletý jsem v útoku nastupoval za žákovské i dorostenecké mužstvo. Na nástupu na SOU chemické v městě Nováky se ze mne stal nedělní fotbalista, protože jsem se do naší vesnice vracel jen na zápasy. Už v šestnácti jsem kopal za muže. V rámci školy jsem se výrazně věnoval atletice, zejména sprintům, dálce a desetiboji. Měl jsem dobré výsledky, když jsem v roce 1983 skončil třetí v republice v dálce, ve které jsem skočil 7,29 metru. Stovku sem běhal za 10,8 sekund.

Co způsobilo, že se z Vás nakonec atlet nestal?
V roce 1983 svaz nařídil, že mužstva I. a II. Slovenské národní lize musí mít v základní sestavě jednoho hráče do 20 roků. Tehdy jsem dostal nabídku z předního druholigového mužstva Slovan Dusľo Šala. Vyhlédl si mne trenér Jozef Adamec. Na postu pravého záložníka jsem pravidelně nastupoval, což mi dalo strašně moc. Navíc jsem v Šale i maturoval.

Kde jste strávil vojenské roky?
Sloužil jsem v Dunajské námořní službě v Komárně, tudíž jsem za fotbalem přestoupil do Hurbanova. Začal jsem v krajském přeboru, ovšem poté jsme rychle postupovali až do 1.SNL. Trenér Dragúň mě stáhl na levého beka, později i na post stopera. Po skončení vojny jsem měl více nabídek. Nakonec jsem, neodolal vábení z Nitry.

V Plastice Nitra jste poté od října 1984 odehrál sedm let. Na jaké momenty nejraději vzpomínáte?
Měl jsem tu čest prožít být přímým aktérem nejslavnějšího období fotbalu v Nitře. V první sezóně jsme pod trenérem Jarábkem skončili druzí za Dunajskou Stredou, ovšem v ročníku 1985/86 jsme pod vedením trenéra Jarabinského suverénně prošli I.SNL a radovali jsme se z postupu do federální ligy. V té jsem debutoval v 1. kole sezóny 1986/87 v domácím střetnutí proti Bohemians. Hned v první sezóně jsme se dobře etablovali, stali jsme se štikou ligy a postupně jsme vybojovali konečné 8. a 7. místo. V ročníku 1988/89 jsme dokonce obsadili skvělou bronzovou pozici. V týmu působili skvělí fotbalisté jako Lednický, Jež, Palúch a hlavně Moravčík. S lepším fotbalistou jsem nikdy nenastupoval. Vrcholem naší generace bylo účinkování v Poháru UEFA, kde jsme na podzim 1989 nestačili na hvězdami nabitý 1.FC Kolín. V prvním utkání v Kölnu jsem vyrovnával na 1:1, jenže nakonec jsme prohráli 4:1. V odvetě jsme smolně podlehli 0:1.

Z Nitry jste se prosadil i do federální reprezentace, kde jste v sezóně 1990/91 nastoupil do pěti duelů...
Už před MS 1990 jsem figuroval v širším kádru reprezentace a nastoupil jsem za československé „béčko“ proti stejnému výběru Anglie. Před šampionátem jsem se dostal do kádru 24 hráčů, jenže i s ohledem na omilostnění Kubíka s Knoflíčkem jsem nakonec zůstal doma. Po šampionátu nastoupil trenér Máčala a někteří hráči skončili, což mi otevřelo dveře do národního týmu. Debutoval jsem v přípravném utkání proti Finsku a poté jsem nastoupil do tří kvalifikačních duelů o postup na EURO - doma proti Islandu (1:0), ve Franci (1:2) a doma se Španělskem (3:2). Naposledy jsem Československo reprezentoval v únoru 1991 v Sydney proti Austrálii.

Jaké vzpomínky jste si z těchto utkání odnesl?
Jako předstoper jsem hlídal světové hvězdy Cantonu či Butragueňa. Reprezentace byla mým snem, tyto duely považuji za vrchol své hráčské kariéry. Velká škoda, že nám ve Francii neuznali regulérní Knoflíčkův gól. Velký zážitek představovalo utkání se Španěly, kdy jsme na Strahově 1:2 prohrávali, ale nakonec jsme skóre slavně otočili. Dvakrát tehdy skóroval Daněk.

Jak se zrodilo Vaše hostování v rakouské Vieně Vídeň?
Po MS v roce 1990 v Nitře došlo k výprodeji hráčů, výpadku financování a určitému uspokojení, což na jaře 1991 skončilo šokem v podobě sestupu z nejvyšší soutěže. Já poté pro podzim 1991 odešel na hostování do Vieny. V lednu 1992 jsem byl zpět v Nitře a pomohl jsem návratu do I. ligy. Na podzim 1992 jsme poté chytli skvělou formu, když jsme inkasovali nejméně gólů v soutěži.

Váhal jste v lednu 1993 nad nabídkou Slavie?
Vyhlédl si mne trenér Jarabinský a já šel za velkou výzvou. Přišel jsem v éře mecenáše Korbela, kdy o místo v obraně soupeřilo několik členů širšího kádru reprezentace – Suchopárek, Juraško, Pěnička, Lerch, Praženica, Pavel Novotný... Postupně jsem se prosadil do základní sestavy a v sešívaném dresu jsem během půldruhého roku nastoupil do 39 zápasů. Škoda, že jsme nevybojovali poslední federální titul, o který jsme přišli prohrou v Prešově. Museli jsme se spokojit s druhou příčkou.

Byl jste u zrodu slovenské reprezentace. Vybavujete si tyto zápasy?
Jako hráč Slavie jsem se objevil v nově se tvořící reprezentaci Slovenska pod vedením trenéra Vengloše. Nastoupil jsem do prvního utkání ve Spojených Arabských Emirátech. Nastřelil jsem tyčku, mohl jsem být historicky prvním střelcem Slovenska. Objevil jsem se i v kvalifikaci na EURO 1996, ovšem věk a konkurenci nešlo zastavit, tudíž jsem zůstal jen u pěti startů v roce 1994 a jedné branky do sítě Malty.

Kde jste strávil závěr hráčské dráhy?
Ve Slavii jsem mohl zůstat, ovšem dcera začala chodit do školy, tudíž jsem v létě 1994 volil návrat na Slovensko a přijal jsem zajímavou nabídku nově se tvořícího velkoklubu 1.FC Košice. Na titul jsme však pod vedením kouče Zachara nedosáhli, Slovan byl silnější. A když Košice v srpnu 1995 přistoupily k omlazení kádru, zvolil jsem návrat do Nitry. Jenže otřes mozku mne na tři měsíce vyřadil ze hry, tudíž jsem jaro 1996 strávil v druholigových Piešťanech. Mojí poslední zastávkou v hráčské kariéře byla rakouská obec Fels am Wagram, kde jsem hrál až do léta 1998.

Od kdy jste měl jasno, že se chcete stát trenérem?
Ve vrcholovém fotbale mne vedly skutečné trenérské osobnosti -  Adamec, Dragúň, Jarabinský, Jarábek, Lešický, Pecze, Zachar, Radolský, Vengloš, Ježek či Máčala. Měl jsem skvělou příležitost od nich mnohé pochytit. Na roli trenéra či asistenta jsem se připravoval už během hráčské dráhy, když jsem si snažil zapisovat každý trénink a na vlastním těle jsem tak testoval dopad různých trenérských metod a postupů. Vždy u mne platilo, že jsem makal na plný plyn a nic jsem neošidil.

Můžete popsat Vaše první trenérské kroky?
V roce 1997 jsem působil v Gabčíkovu jako hrající trenér. Zároveň jsem trénoval mládežnické týmy Nitry. V březnu 2000 jsem dostal nabídku trenéra Greguše, abych mu po zbytek jara pomohl u prvního týmu Nitry. Sestup jsme neodvrátili a já poté zůstal bez angažmá.

Jak se zrodilo Vaše první angažmá v Artmedii Petrželka?
Pravidelně jsem navštěvoval zápasy dorostenecké ligy, kde jsem se potkával s trenérem Galisem. V listopadu 2000 mi nabídl místo asistenta trenéra v Petržalce. Mělo jít o tři měsíce, ovšem nakonec jsem tam s jednou přestávkou strávil devět sezón. Z toho jsem převážnou část působil jako asistent trenéra Vlado Weisse.

První působení na tomto bratislavském předměstí bylo velmi úspěšné. Můžete zrekapitulovat mety, kterých jste dosáhli?
V roce 2005 jsme získali mistrovský titul a v letech 2003 a 2006 jsme byli druzí. V roce 2004 jsme triumfovali v národním poháru a o rok později jsme prohráli ve finále. Bezesporu největší úspěch však na podzim 2005 představoval postup do skupinové fáze Ligy mistrů, kam jsme pronikli přes Almaty, Celtic Glasgow a Partizan Bělehrad. Ve skupině jsme získali 4 body v duelech proti FC Porto a další dva body jsme přidali proti Rangers, což nám zajistilo skvělé 3. místo a postup do jarního osmifinále Evropské ligy. V něm jsme vypadli po soubojích s Levski Sofia.

V závěru roku 2003 přišla nabídka na pozici reprezentačního asistenta. Můžete připomenout Vaše první období u národního týmu?
S nabídkou přišel opět Dušan Galis. V kvalifikaci na MS v Německu v roce 2006 jsme ztroskotali až v baráži proti Španělsku, kde se začal rodit pozdější skvostný a úspěšný tým.

V březnu 2006 přišla další výzva v podobě působení v ruském klubu Saturn Ramenskoje. Jaký byl fotbalový a osobní život na předměstí Moskvy?
Kolega Weiss do Ruska odešel už na počátku roku 2006 a já místo něj krátce vedl Petržalku jako hlavní kouč. Netrvalo však dlouho a já Vlada do Saturnu následoval. Velmi rád na toto období vzpomínám. Odnesl jsem si odtud skvělé vzpomínky a obrovské životní zkušenosti, které mne nakoply do další trenérské dráhy. Měli jsme zde vytvořené skvělé podmínky, moderní zázemí a servis pro hráče. Naše mise nuceně skončila v květnu 2007.

Ani druhé působení v Petržalce nebylo bez úspěchů, ovšem zároveň bylo předzvěstí konce tohoto klubu...
V létě 2007 jsme se s Weissem do Petržalky vrátili a ročník jsme zakončili ziskem slovenského double! V ročníku 2008/09 jsem tým vedl jako hlavní kouč, neboť Weiss přešel k reprezentaci. Znovu jsme usilovali o postup do skupinové fáze Ligy mistrů, jenže na Juventus jsme neměli. Touto sezónou skončilo účinkování Petržalky ve slovenské lize, neboť klub se dostal do velmi špatné ekonomické situace.

Jak došlo v roce 2008 k Vašemu návratu k národnímu týmu?
Krátce po návratu z Ruska mne s nabídkou pozice asistenta oslovil kouč Kocián. Společně jsme absolvovali asi tři zápasy a poté k týmu nastoupil Vlado Weiss. Nastartovalo se tak úspěšné období, které přineslo postup na světový šampionát v roce 2010 v JAR. Zde jsme ve skupině dokázali vyřadit Itálii a vypadli jsme v osmifinále proti Nizozemí. Šlo o obrovský zážitek a vrchol mé trenérské kariéry.

V roce 2009 jste působil ve Slovanu. Proč působení v nejslavnějším slovenském klubu bylo tak krátké?
Ročník 2009/10 ve Slovanu zahájil kouč Dušan Uhrin mladší, ovšem po sérii neúspěchů byl v srpnu 2009 odvolán a já nastoupil na post hlavního kouče. S postupem na světový šampionát ale bylo nutné, abych se koncentroval jen na reprezentaci, tudíž mne Slovan uvolnil pro potřeby národního týmu.

Reprezentaci jste později dokonce vedl jako hlavní kouč...
Kvalifikace na EURO 2012 pro Slovensko tak úspěšná nebyla, tudíž se Weiss na počátku roku 2012 dohodl na ukončení svého angažmá u reprezentace. A tak se stalo, že jsem národní tým při jeho prvním zápase v kalendářním roce 2012 vedl já. V Turecku jsme dokázali zvítězit 1:2. Fotbalový svaz se poté rozhodl, že reprezentaci povedu v rovnocenné dvojici se Stanislavem Grigou. Bohužel, v kvalifikaci na MS 2014 jsme neuspěli. Naše mise u národního týmu skončila po blamáži v Lichtenštejnsku v červnu 2013.

Na klubovou scénu jste se vrátil na lavičce Nitry. Jak toto angažmá hodnotíte?
Z Nitry jsem měl nabídku vícekrát, ovšem vždy jsem se snažil ctít pravidlo, že tým nechci přebírat v rozběhnuté sezóně, abych měl možnost tým v letní či zimní přípravě připravit a ovlivnit. Po neúspěšné kvalifikaci jsem si oddychl od fotbalu a v létě 2014 jsem přijal nabídku Nitry. Ta tehdy sestoupila do II. ligy, budovali nový tým z vlastních odchovanců a mně se vize majitelů klubu, tedy vlastně města, zalíbila. První rok byl spíše náběhový. Tvořili jsme nový mančaft s cílem bojovat o postup v aktuálním fotbalovém ročníku. Po 9. kole jsme měli tříbodovou ztrátu na prvního, když jsme dominovali doma, ale venku jsme třikrát prohráli. Vedení klubu to stačilo k tomu, aby mne odvolalo. Současná tabulková a bodová situace Nitry je bohužel ještě horší.

Z kterých nabídek jste po konci angažmá v Nitře vybíral?
Už v průběhu působení na lavičce Nitry jsem měl nabídky ze zahraničí i z prvoligových slovenských klubů. V Nitře jsem ale dal slovo a měl jsem platný kontrakt, tudíž jsem tyto možnosti neřešil. Po nuceném odchodu jsem jednal s dvěma kluby, přičemž jedním z nich byla i Trnava. Mezitím došlo k zájmu ze strany Jihlavy, který se nakonec ukázal být nejvážnější a nejzajímavější. S představiteli klubu jsem několikrát jednal a jejich nabídka mne oslovila. Slovo dalo slovo a stal jsem se koučem FC Vysočina..

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies